Camino – Den 15. Arzúa – Pedrozo aneb Od baru k baru.

24.6. Noc je celkem v pohodě, až na jednoho velmi hlasitého spáče, řeže tak, že ani špunty nepomáhají. Pomůže únava a nakonec usnu. Mám zvláštní sny, výjimečně si je ráno i pamatuji. První je o vzdušném balonu.

Jsem v jakémsi vysokém domě – paneláku /??/, možná v tom, kde jsem v UL vyrostla. Balon se tiše vznese a kouzelným způsobem prochází jedním stropem za druhým. A najednou je venku za oknem, mám nasednout? Pak už se mi ztrácejí podrobnosti, s někým – s tátou?, s někým z mé rodiny – se bavím, jestli to jde, jestli mám, že je třeba tam zapálit ten oheň (všichni jsme viděli Vratné lahve)…a víc už nevím. Další sen je ve velké tělocvičně, hraje se tu zvláštní hra. Dochází mi, že je to goalball, o kterém jsem slyšela od opavské  běžkyně Evči, které jsem  trochu pomáhala s tréninky. Docela drsná míčová hra nevidomých a slabozrakých. Jenže v mém snu nemají pásku přes oči (aby měli všichni stejné podmínky), ale jakési rytířské hledí. Komusi anglicky vysvětluju, cože je to za sport.

Konec snění – vstávat! Ráno je v kuchyňce klid, dopřeju si pořádnou snídani – kus bagety, sýr, rajče, banán s jogurtem a uvařím si čaj plný minerálů – rooibos. (Odborníci praví, že je lepší než jonťák). Je tu i má italská společnice ze včerejšího večera se svým synem (asi 15-16let). Tváří se ustaraně a snaží se hned zavést hovor na žhavé téma – Británie odstupuje z EU.  7 hod.ráno a politická diskuze?? Se mnou?? :-)  Diskuze skončí rychle, když jí řeknu svůj názor – celá EU je předražený cirkus, raději ani nechci vědět, kolik asi dělá rozpočet toho přerostlého úřednického aparátu. A jak se pak přistupuje k penězům v rámci různých projektů, kdy často nerozhoduje, jestli je projekt smysluplný a potřebný, ale spíše to, jak správně je zpracován, kdo je pod tím podepsán… A je klid. Bavíme se opět o Caminu, spěchají, aby vyrazili brzy, chtějí dnes dorazit do Santiaga. Mají na svou Cestu jen týden, dnes je čeká tedy 40km. Buen Camino.

V poklidu vycházím v 8h, čeká mě dnes opět jen 20km. Na cestě je opravdu hodně lidí, proti předchozím etapám je to pořádný rozdíl. Užila jsem si dost samoty, jsem zase ráda ve společenství a nemusím tolik hlídat značky. Spojení s Francouzskou cestou znamená i pestrost, potkávám Asiaty, je tu snad celý svět. Jdu v sandálech, nohy aspoň dýchají, tato trasa je hodně mimo silnice, občas je prach i mokro, v noci asi trochu pršelo. Počasí je fajn, většinou pod mrakem, chvilku sprchne, žádné horko. Více lidí a také více barů, vzpomínám si na poutnici z Lublaně, která mi říkala, že Francouzská cesta je více civilizovaná a vybavená. To samé platí i na odpočívací koutky, lavičky apod, o kterých jsem v průvodci četla a na Severní cestě jsem je viděla jen občas. (Hlavně v části, kdy jsme šli v deštích).

Odolám kávičkovému vábení asi u dvou barů a další, který má hezké venkovní sezení mě už naláká. Rozšoupnu se a dám si ke kafi cosi jako španělskou bábovku, překvapí mě a nadchne čokoláda skrytá uvnitř.

Jdu dál, nohy docela drží, chodidla trochu bolí, je to ale lepší než včera. Mám opět své tempo, přírodní cesta je výrazně příjemnější a záživnější. Občas si na chvilku sednu na lavičku, takže je to docela pohodová procházka s batohem, na který jsem si dávno zvykla. Podařil se mi sbalit do váhy cca 8kg, to úplně stačí. Často mě tu předjíždějí cyklisti, kteří na rozdíl od pěšáků, mají jako minimální délku trasy 200km. (pěšáci 100km – to jde třeba Italka se synem). Minimální trasa je pro ty, kteří chtějí v Santiagu získat certifikát – neboli Compostelu – diplom o tom, že trasu absolvovali. Další podmínkou je na posledních 100km sbírat do poutního pasu každý den dvě razítka – v ubytovnách, barech, info centrech…Podle značení a kilometráže, která je tu na každém rohu, budu za chvíli na místě. Tak bych si měla nejdříve obstarat to razítko a druhé pak v ubytovně. Je kolem poledne, jdu teda ještě do baru, musím, no. Dám si pivo a barman mi přišoupne olivy, dostanu razítko a napíšu pozdrav do jejich knihy.

Za chvíli přicházím na začátek – předměstí Pedroza. Stojím na křižovatce a hledím na spoustu ukazatelů směr různá albergue, penziony…tak já teda nevím. Jdu dál kousek po silnici a vidím albergue + vedle hospodu. Tož za zeptání nic nedám, cena je 10e, tu asi stejně nic levnějšího nebude. Mladý a sympatický ubytovatel mě tu trochu provede, vše je jak nové, postel mám nahoře, no dobrá a hele, u postele má každý i svou malou skřínku na věci, luxus nevídaný. Po vysprchování vyperu co se dá, je tu malý dvorek na sušení prádla. Dojím zbytek svých zásob a stavím se vedle na kafe. Místní bar se nejeví tak vstřícně – k pití nám tu nenabízejí žádný bonus. A co jídlo? – Večeře prý bude až od 19h. Obchody jsou dnes zavřené, zas tu je jakýsi svátek. 

Chvíli si povídám se svými spolubydlícími, všichni působí příjemně a poklidně. Nejvíc se zaberu do hovoru s kanadskými sourozenci – sestava, která se tu jen tak nevidí. Dva bratři a sestra, francouzští Kanaďané, odhaduju věk 60 let a více.Jsou na cestě asi měsíc a hlavně paní vypadá, že už toho má dost. Mluví dobře anglicky a jeden z bratrů též, ten další už moc ne – s tím si nepopovídám. Dozvím se, že jeden brácha šel Camino sám před 2 roky a letos přemluvil své sourozence a vyrazili spolu. S úsměvem mi sdělují, že to nebylo jednoduché – putovat celou dobu společně, jde z nich zvláštní pokora a smíření. Pak telefonují, mluví francouzsky a telefon si předávají, je mi jasné, že volají někomu z rodiny, nebo přátel. Sestra mi to prozradí – volají mamince. Ty jo, děcka na výletě. Ptám se, kolik je mamce roků – 92 a že je prý ok, v pohodě. No tak jo, proběhne mi rychlá vzpomínka na babču Petráčkovou, která bydlela v domku kousek od chalupy rodičů. Ráno si dala malou štamprličku a pak se pustila do práce – naštípat dříví, zaopatřit slepice, králíky, něco upéct, uvařit.. Když jsem se s ní naposledy viděla, končilo léto a  s jiskrou v oku mi spiklenecky říkala: „Radko, já se tak těším, už budou hrušky a polezu zas na stromy.“ Měla 93.

Mezinárodní konverzaci završí dvojice z Kolumbie, chlapík mi nadšeně říká, že se chystají i k nám do ČR – čekám Prahu. A ne, mají vyčíhnuté jižní Čechy, Český Krumlov apod. Vyguglováno, nastudováno, vědí toho docela dost. Já už se tu ničemu nedivím.

Jde se večeřet, poslední nocleh před Santiagem, mám docela slavnostní náladu. Rozšoupnu se a dám si – když jsem tu furt chodila kolem krav a kravinců- pořádný biftek. Tady musí být výborný, navíc správně tuším, že v Santiagu budou podstatně vyšší ceny. Biftek, brambory, zelenina a sklenice vína – vše vynikající a platím 8e. Tak si říkám, že ta španělská hrdost má co do sebe. Ono je totiž celkem jedno, jestli jíte v tzv. obyčejné hospodě, baru…(tedy cenově to není jedno) – vždy tu dostanete kvalitní a neošizené jídlo i kafe. (Zvlášť  na kafe si pozdějji v ČR několikrát zavzpomínám..) Aspoň to je můj dojem z té části Španělska, kterou jsem prošla.

Poslední noc před Santiagem, zvláštní směs pocitů na konci téhle části Cesty.

-----------------------------------------------------------------------

Co jsem psala večer v mejlu:

    24.6. Hola,zdravim z noclehu 20km pred Santiagem. Takze cca 350km za sebou. Posledni 2dny mi daly znovu zabrat- bolava chodidla,nedolecene puchyre..oba dny jen cca 20km,ale zvlast vcera jsem dochazela na moral..obcas to tu cloveka poradne sehne. Je tu spousta lidi,co sotva chodi. Dnes uz spolecna trasa s Franc.cestou- tak skoro jak naPustevnach -po vcerejsi osamocene ceste nevadilo. Je tu snad cely svet. Jsem si rikala, vic takovych Camin-Pouti a nebyly by valky..a dnes jsem narazila na Imagine - viz foto. Dnesek jsem si docela uzila,opet 20km (trasy 35km mi ted nehrozi :-)) .. tak zitra Santiago a vypada to,ze mi to vyjde i na Konec sveta -Finesteru.