17.6. Ráno je tradičně mokro a pošmourno, prší ale jen trochu. Dojdu na autobusák a potkám tu dalšího poutníka, který popojíždí do Gijónu, aby dohnal své kamarády. Zůstal ve Villaviciose několik dnů, kvůli puchýřům.
V Gijonu se rozloučíme a já pokračuju na Avilles a pak do Ribadea. Oba přestupy jsou celkem v klidu, s menším čekáním, všude se kupují jízdenky u pokladny a batohy se dávají v autobuse dolů do úložného prostoru.
Celou cestu prší – občas drobně a občas pořádně leje. To zase všichni poutníci dostanou zabrat. Jsem ráda, že boty dnes zůstanou suché a nohy odpočívají. Cestou je čas rozjímat, mám trochu divný pocit z toho, že se po týdnu takový kus vezu. Snad se sem někdy ještě dostanu a projdu si to pěšky. A taky si říkám, že jsem na tom vlastně dost dobře – nebýt těch puchýřů – žádný velký problém, tělo funguje. Sláva. Vím už z dřívějších delších výšlapů a horských přechodů, že si tělo po 2-3 dnech na tu námahu zvykne. Turistuju ráda, hlavně na horách, v posledních letech ale většinou nalehko. Takže první dny jsem pořádně cítila ramena, bolela z té zátěže a pak – dobrý. Měla jsem trochu strach – co záda anebo třeba kyčle apod, vše ok.
Před Caminem jsem samozřejmě více chodila, celkově jsem začala letošní jaro více chodit pěšky – kromě víkendových výletů hlavně v Beskydech, i třeba jen v rámci pochůzek v Porubě. Ale nehrotila jsem to a nevymýšlela jsem žádné tréninky s plným báglem. Řekla jsem si, že toho si ještě užiju a radši jsem více cvičila a zpevňovala. A vypadá to, že tahle taktika se vyplatila. Kondice je i z předchozích běžeckých let + k tomu plavání a pravidelné cvičení, kterému říkám údržba- něco z jógy, strečink…
(Před více než 15 lety jsem měla záda v tak bídném stavu, že kdyby mi někdo řekl, kam že se to ve svých 57 vypravím, tak bych se tomu asi jen smála. Já jsem tenkrát nemohla nést ani malý batůžek). I proto ta pravidelná údržba. Navíc mi dochází jedna úžasná věc – úplně mi tu zmizely bolesti, které mě střídavě pronásledovaly zhruba poslední půl rok – v oblasti pánve, kyčlí. Bolesti, které jsem si zřejmě vykoledovala koncem loňského roku běžeckými závody v době, kdy…jsem šla přes bolest. Když jsem vyrážela na tuhle Cestu, říkala jsem si – Co když se to zhorší, co pak? – A ono se to rozchodilo, chůze je zdravá. ( a osvobozující).
Ribadeo – vystupovat. Je odpoledne, chci nejdříve najít albergue, hned se mi to ale nedaří, dorazím do malého centra a hele infocentrum. Skvělé, jdu dovnitř a tady dostanu konečně pořádnou mapku s celou trasou z Ribadea do Santiaga, jednotlivými úseky s kilometráží a ubytovnami. Ochotná slečna, která tu obsluhuje a vysvětlí mi cestu do místní ubytovny (musím se vrátit kus cesty zpět), mi řekne, že tam večer přijde a vybere peníze (městské albergue). Už mám docela hlad a žádné jídlo s sebou, jdu se tedy rychle ubytovat a je to jen tak tak, čeká na mě poslední volná postel. Malý domek na kraji města u řeky, v teplém počasí tu může být fajn. Je tu těsno, postel na postel, místo jen na ležení a kuchyňka s posezením – to je docela ok. Někteří poutníci polehávají, je tu trochu zatuchlo a vlhko, je jasné že po dnešní další mokré etapě toho mají všichni dost. Se svými suchými botami se zde cítím trochu nepatřičně. Vybalím to nejnutnější a vyrazím směr jídlo.
Stavím se v jednom menším a jednodušším baru – bistru, kolem kterého jsem předtím šla. Příjemná dámská obsluha, „španělská“ konverzace, nabízejí mi tapas na baru a konečně mi dochází, že to je vlastně něco jako ochutnávka – vnadidlo pro hosty. Vybírám si cosi jako větší chlebíček s bramborovým salátem a ukazuju – jo,si,si – to si dám. Čekám talířek s takovými chlebíčky a dostanu talíř plný bramborového salátu. Tak to je náklad. Mám pořádný hlad, všechno to zvládnu, salát je výborný, k tomu malé pivo, jistěže. Chvíli korzuju klidným městečkem, ještě se rozšoupnu v hezkém baru – kavárně s wifi, ke kávičce (1e) dostanu grátis mini zákusek.
Večer v albergue je hodně v klidu, nikdo se moc nebaví,se mnou už vůbec ne, je cítit únava. Mám klid na psaní, dopisuju si poznámky z posledních dnů.
18.6. Ribadeo – Mondonědo (38km)
Někomu hraje mobil – budík už v 5h … to tu ještě nebylo. Vstanu kolem 6.h, zaleju si zbytek své vločkové směsi horkou vodou, přidám trochu čokolády a k tomu dva čaje, úplné švédské stoly. Odcházím jako poslední v 7.15.
Bez problému projdu město podle plánku a najdu značky Camina. Za chvíli před sebou vidím dvě postavy s batohy, fajn, fajn. Držím se na dohled, to mi teď stačí. Cesta se stáčí do svahu nad město, všude plno zeleně. Velká část dnešní trasy vede přes lesy a louky, je zvlněná, tak to mám ráda. Jdeme přes kopečky a občas se otevřou nádherné výhledy, krajina mi tu několikrát připomene mé milované Beskydy. (Ty mám od loňského roku postupně prošláplé po hranici – nejdříve českopolské – od Čantoryje přes Mosty u Jablunkova a dál po československé přes Bílý Kříž, Bumbálku po Javorníky).
Dvojice přede mnou si udělala malou pauzu, docházím je, jsou to Francouzi, kteří nocovali ve stejném albergue. Zdravíme se, prohodíme pár slov, úsměvy, jak seznamování v tanečních. Střídavě se pak během dne míjíme, jsem ráda, že nejdu úplně sama.
Na dohled je něco jako zemědělská usedlost, samota a když jdu blíž – jéé, je tu aj bar. Bude kafeee! Francouzi jsou už uvnitř a dávají si ke kávě jakousi buchtu, objednám si to samé. Pohodová pauza, navíc s barmanem, který částečně mluví anglicky a německy.
Jde se dál, stále zataženo a občas mrholí – kéž by to vydrželo aspoň tak. Cesta je pořád krásně přírodní, v lese je nádherně voňavý vzduch, jsou tu eukalyptové stromy, vřes, bohatá květena. Jdu kousek společně s Francouzi, probrali jsme klasickou úvodní konverzaci – where are you from - . Je to zajímavá dvojka, jeden – docela fešák, vysoký a je vidět, že se mu jde dobře, bez problémů, druhý je menší, hubený, trochu kulhá a jde pomaleji.
Vycházíme po silničce ven z lesa a začíná pořádně pršet, výživný liják. Oba se jdou schovat pod stromy, jdu dál zakuklená v pláštěnce a do pořádného stoupání. Za chvíli vidím přes mokré brýle lákavou směrovku – občerstvení a wc, hurá. Na kopci je pár baráků – něco jak osamělý statek někde v kopcích za Ústím n.L., kam jsme jezdili na chalupu. Lužec :-) Tohle nevím, jak se jmenuje, je tu ale lákavé bistro a obchůdek v jednom. Uvnitř sedí starší bělovlasý Španěl, který mi ráno v albergue neodpověděl na pozdrav (třeba neslyšel?), teď se na mě směje, no jo, je to určitě veselý pohled. Je tu příjemná dámská obsluha, a vůbec útulno jak někde v chaloupce. Když jsem šla tím deštěm, říkala jsem si, jak bych si dala polévku, přeju si polévku, hmm, a fakt je v nabídce. Tož si objednám „sopa“ a pak si teprve všimnu cedule u vstupu, kde je nabídka jídla vypsaná i anglicky. Usušené brýle a hned je líp vidět. Přijdou Francouzi a dávají si zas kafe, hledí na mě, že já pivo. (polévka + malé pivo = oblíbená výletní kombinace). Dokoupím si ještě na cestu dvě tyčinky corny a k tomu první dáreček – suvenýr, bo chci takové věci kupovat tam, kde je dobře. Snad se bude synovi líbit.
Chlapi mezitím odešli, tak pokračuji zas sama, je to tu kopečkovité fakt jak nad UL a hodně pusté. Ale dobře značené, jdu a jdu, myšlenky běží, jde se mi dobře, cítím se fajn a spokojeně, že jsem zase na Cestě. Projdu malou vesničku s pěkným kostelíkem a hele - citróny, konečně jeden stromek roste hned vedle silnice a není tu plot. Natáhnu se přes příkop a jeden citrón si utrhnu, pro mě je to extra zážitek. Blíží se 30.km a Lorenzá, malé město , kde je albergue a kde zřejmě dnes bude nocovat většina lidí, kteří vyrazili z Ribadea. Scházím do města a dívám se na starý klášter, malé centrum působí omšele. Ptám se místního chlapíka na albergue, ukazuje směr a prý asi 400m. Paráda, bude 15h, stojím u staršího domku, působí to tu pohodově. A hlava zas vymýšlá …asi bude dost plno a za dalších 8km je město Mondonědo s velkou katedrálou, lákavé místo. Bylo by škoda tam zítra ráno jen projít.
Přesvědčím sama sebe, že je to vlastně kousek a kdyby bylo zle, tak třeba popojedu, neasi. Hned od ubytovny uhýbá malá pěšinka prudce do kopce, pak chvíli úzká silnice a znovu pěšinky a všechno to pořád stoupá, jak na horách. Začínám toho mít docela dost a taky vodu potřebuju, zapomněla jsem si ji doplnit. Občas mrholí, pro změnu jdu z kopce dolů po silnici, žádná auta, jen jeden cyklista mě dojede. Veselý a vysmátý mladík, též na Caminu, chvíli pomalu popojíždí vedle mě a povídá si se mnou a pak odfrčí, začíná znovu lít. Asi tu maj nějaký monzun, nebo co. Cesta – pěšina uhýbá opět do svahu, pestrý terén, tak tady se můžu svézt tak jedině na koze. Vodu, přeju si vodu (ne tu, co na mě furt padá, ale na pití), aqua porfavor. Za zatáčkou je voda – pramen, jsem zachráněna.
Pusté místo a pár zanedbaných baráků, krásné růžové keře. Cesta kličkuje, končí prudkým sešupem dolů na silnici. Jsem na kraji města Montonědo, slávaaa. Kde je albergue? Značky tradičně končí, ztrácejí se.
Jdu kolem hotelu, vejdu dovnitř a ptám se na cestu. Ochotný borec se snaží vysvětlit, nakonec mi dá plánek města a ukazuje kudy dál. Albergue je na druhé straně za starým centrem a samozřejmě někde na kopcu. Grazia, grazia, vyrazím dál s těžkýma nohama a nadějí v očích. Staré centrum s katedrálou vypadá krásně a chodí tu jen pár lidí. Začínám mít vše lehce v mlze, únava je pořádná. Dojíždějí mě španělští cyklisti, mají stejný cíl, s jejich pomocí docházím k albergue na kopci. Je v krásném místě s rozhledem. Hned dorazí vysmátý mladý policista na motorce a jde s námi vše sepsat. Aha – městská ubytovna, včera to měla na starost pracovnice infocentra, dnes policista. Dostávám do svého poutnického pasu razítko městské policie. Jdu se ubytovat, celé to působí nově a prostorně, nocležny jsou na dvě patra, stejně i sprchy a wc, vše čisté a dost místa. Stabilní cena 6e. Ubytuju se ve 2.patře s cyklisty, po sprše vyrazím ven, chci si dát aspoň kafe a trochu obhlédnout náměstí s katedrálou, které je kousek pod námi.
Přidá se ke mně mladý Němec a dobrou angličtinou se mě ptá, zdali jsem už byla v katedrále. On už prý ano a jde znovu a můžu jít s ním. Tak jo, nejdříve tedy duchovno a bar až pak. V katedrále probíhá večerní mše, chvíli posedíme, pomalu si vše prohlédnu, vychutnávám si jako vždy ten klid, prostor. Jdeme ještě spolu na kafe a pak už každý po svém. Potřebuju si dokoupit jídlo. Šunka, bageta, olivy, ovoce…skvělé. Cestou zpět se stavím v malém baru, kde sedí jen pár místních. Dám si sklenku červeného a obsluhující starší barman mi dá malou lekci španělštiny. Když jsem si objednávala, zkusila jsem poitalsku – vino rosso – a kdepak, nic. Tak tedy jsem vysvětlila – vino, no bianco – pochopil a s úsměvem mi důrazně asi dvakrát řekl vino tinto, dobře jsem to zopakovala, dostala sklenici dobrého červeného a k tomu tapas.
V kuchyňce si dám menší večeři ze svých zásob, je tu celkem klid, přijde sympatický mladík, prohodíme něco anglicky a pak se mě zeptá – where are you from. Při mé odpovědi se rozesměje, oba jsme Češi. Ty jo. První krajan po devíti dnech.Ráda si po té době popovídám česky. Martin z jižní Moravy, pohodář ze Strážnice.Večer končím posezením a hovorem ve vedlejší místnosti – odpočívárně ve společnosti mladé irské dvojice, s kterou zavzpomínám na svou cyklo dovolenou před lety. Přidá se k nám ještě mladý Španěl a „můj“ Němec.
V noci se budím, poprvé během putování je mi chladno, říkám si, že se třeba vyjasňuje.
