Moldavský půlmaraton aneb krásně krušný běh v Krušných horách

Ségra, co sis to vymyslela?, zeptal se mě brácha, když jsem mu vysvětlila svůj skvělý plán. Skvělý, bo zahrnoval můj přesun z Ústí n.L., kde jsem byla od čtvrtka na rodinné návštěvě, zpět do Ostravy s malou , běžeckou zastávkou v Krušných horách. Život je třeba vylepšovat, no ni?  

     Více než měsíc před mým tradičním výletem za tátou a bráškovou rodinou jsem si všimla lákavé běžecké akce nedaleko Teplic (kdy bydlí můj synovec s rodinkou): Moldavský půlmaraton, 17. 11. 2014, start hlavního běhu ve 12 h. Moldava-Nové Město (néé to na Moravě), horský běh, převážně v terénu. Vlastně to tam vůbec neznám, když jsem bydlela v UL, jezdili jsme do bližší části Krušných hor. Pro celoživotního zvědavce o důvod víc proč tam vyrazit. Bez velkého rozjímání se registruji na hlavní trať 21km, výběr je docela pestrý: 6–12–21km – běžci bez psa anebo se psem. Později organizátoři doplní nabídku o cyklojízdu. Hlava vymýšlí a zas se vznáší kdesi nad horami… a tělo začne jasně hovořit: Hele, já už toho mám letos fakt dost, naběháno přes 1000km, chci pauzu. Kyčel, oblast kolem kyčle se ozývá i při krátkém výběhu, delší chůzi. Začnu tedy ubírat na tréninku, ono se to na podzim nebo začátkem zimy stejně doporučuje. Pak vypukne menší nachlazení a píšu organizátorům mejl, zda je možné změnit mou trasu na tu kratší – 12km. Bez problémů mi vyhoví a já jen doufám, že už bude vše ok.

Asi týden před odjezdem se vymotám z nejhoršího, volně se proklusnu v mém porubském lesíku a je mi jasné, že kondice šla…dolů. No což, však to bude výlet, chci se hlavně kochat krajinou a setkat se s některými známými i novými tvářemi, užít si po 2 měsících závodně běžeckou atmošku. A zas si přidám trochu života do života.  Při svém pobytu v UL si v pátek při sluníčkovém jarním počasí zopakuji svůj tradiční výběh-výšlap na kopec Ostrý, odkud je nádherný výhled na Labské údolí a část Středohoří s Milešovkou. Pak už následují pohodové záležitosti jako společný rodinný oběd, sraz s dvěma spolužačkami v kavárně, každodenní povídání s tátou a delší procházka s bráchou a jeho 4měsíčním vnoučkem v kočárku. V pondělí ráno dobalím své věci – do velké tašky vše, co ten den nebudu potřebovat, do malého báglíku, který jsem si tu nechala po zářijovém ústeckém půlmaratonu, vše na převlečení a na cestu po závodě. Ufff, asi jsem fakt praštěná? Už kdysi dávno, když jsem bydlela v Brně, mi kámoš Honza říkával: „Ty až dostaneš rozum, tak si vezmi dovolenou, ať si to pořádně užiješ.“

 Odjeeezd, brácha se švagrovou mě vezou směr hory, je chladněji, zataženo, a jak stoupáme, mlha houstne –taková ta inverze naopak. No co, mohlo by být hůř, hlavně že neleje. Navíc mám ty pravé listopadové dny na horách občas ráda, hned je větší ticho a tajemno. Vyzvednu si startovní číslo, není tu žádný stan na převlečení, nebo odložení věcí, tož základní tábor budujeme v nedaleké fešácké restauraci. Vyhlížím Jitku, kterou neznám, má přijet s dalšími běžkyněmi autem od Prahy. Na facebooku – skupina Spolujízda na závody – jsme se o víkendu hezky rychle domluvily, že bude mít místečko na cestu zpět do Prahy. Mí milí příbuzní se se mnou loučí a odjíždějí směr dolina a pěknější počasí.

Holky jsou tu, vítáme se, seznamujeme a hele přijela s nimi Magda, s kterou jsem se už potkala, Báječné holky* jsou všude. Čas kvapí, je třeba vyzvednout čísla a rozhodnout se, jak moc se navrstvit a rozklusat se. Dávám si věci k Jitce do auta, domlouváme se, že po závodě se potkáme v hospůdce, no taky kde jinde.  Jitka běží 6km s pejskem, já 12 a Magda s Martinou 21km – máme společný start. Po nás cca za 15min mají startovat běžci se psy (zajímavá kombinace, pocit anglické lišky jsem už na jednom závodě zažila) a až nakonec odstartují všichni běžící 6km.

Pravé poledne a vyrážíme, jako vždy jde přede mě spousta běžců, však jooo, mládí vpřed, já bych tímhle tempem brzy doběhla. Jo, je tu fajně, pravá horská terénní trasa, často vyšperkovaná blátem, profil táhlý asi jako na Šumavě, žádné beskydské kotáry. Z popisu tratě vím, že červená značka nás povede na Vrch tří pánů, tož bude i nějaké stoupání, kde má být bufáč. Teď ale mírně klesáme, příjemný seběh, jen se musí dávat pozor, kam šlápnout. Vzpomínám na své letošní horské běhy v Beskydech a Jeseníkách, kde jsem k velkému překvapení zjistila, že jsem schopná to dolů víc pustit bez toho, že bych pak měla problémy s koleny apod. (klepu) Tak jo, kdy jindy můžu nabrat rychlost, pár lidí předbíhám a při jednom manévru, kdy dvojici přede mnou obíhám přes drny mi projede bolest kolem kyčle, asi vazy, sakra, tak to je…jo, přesně tam.

To, co jsem dávala poslední měsíc do kupy těmi nudnými rehabilitačními a protahovacími cviky. Snad to nějak půjde, zvolním a klušu dál a po chvíli stejně začne výraznější stoupání, jako velká část spoluběžců přecházím s úlevou do chůze. Ty voe, kdybys nezávodila, přece sis říkala, že to nějak odklušeš. Jsme na vršku – občerstvení –beru kelímek s pitím, perlivá voda??Tož, to jsem ještě na žádném běhu nepila a pořádně vychlazená. Loknu si jen symbolicky. Běžím stále v kontaktu s některými běžci a to je příjemné, otázka je, kolik jich bude pokračovat na 21km a kteří z nich běží mou trať.

Vybíháme z lesa a otevírá se nám trochu výhled, cesta pokračuje krásnou velkou loukou, mírně klesáme a mlha teď skoro zmizela, paráda. Slyším za sebou halas – bacha pes – předbíhá mě borec se svým tahačem, v pohodě, je tu dost místa a je na ně krásný pohled. Klušu přes větší dřevěný můstek, pěkně se houpe a šipky ukazují vlevo 12km a vpravo 21. Celá trať je dobře značená, pochvala.
Sláva, malá skupinka běžců přede mnou pokračuje mým směrem a hned začínáme zvolna stoupat a k tomu tu fest vyfukuje. Nandávám kapuci a snažím se držet těch přede mnou, samí mlaďoši, někteří se mi pomalu vzdalují. Odhaduji, že jsem těsně za půlkou naší trasy, cítím, že mi trochu tuhnou nohy, dávám si hroznový cukr a zapínám muziku – povolený dopink. V lese se pěšinka mění na úzkou asfaltku, ty jo to by chtělo kolo.  Jsme opět v pořádné mlze, kus před sebou vidím dvě postavy a to je vše, klušem, klušem, za chvíli musíme být zpět u bufáče a pak to bude asi 3km do cíle. Bufík, dostávám kelímek s ledovou vodou, žízeň už docela je, tak snad to přežiju.
A teď už furt asfaltka, kde je kdo, kam všici zmizeli? Nekonečná cesta ztrácející se v mlze a sem tam stromy, a já ztrácím odhad, kolik asi tak ještě do cíle…za mnou někdo kluše, přidal se kousek za bufáčem, otáčím se, usmívá se na mě mladík a nevypadá, že by chtěl běžet přede mnou. Běžím dál a začíná mě to trochu štvát – borec-odhaduji do 30let – ten by měl táhnout mě a ne já jeho. Otočím se znovu a vyletí ze mě: (při běhu říkám ještě častěji a rychleji, co si myslím…) „Co kdybyste šel dopředu, já jsem ročník 58“  Vykulí na mě oči (no jo,já vím…zezadu lyceum, zepředu muzeum..)a začne mi vysvětlovat, že už toho má docela dost a že moc pravidelně neběhá…mám pocit, že jsem to přehnala, tak jo, nechci bejt protivná, domlouváme se, běžíme spolu a hezky se střídáme a pomáháme si, hned se běží líp. Asi půl km před cílem dobíháme Jolču, která běží 6km, halekám na ni a přidává se k nám, poslední zatáčka, kdosi tu fotí a někdo na nás volá – jooo už se blížíme, tak finiš!! Zrychluji, jak to jen jde, a vidím, že ostatní též, to je super, takový vyhecovaný závěr závodu mám ráda. 

Navzájem si gratulujeme a děkujeme a rozhlížíme se po pitíčku – čajíček a tak – a nic. Tož, to není hezké, schváceným závodníkům nic nenachystat (později se při diskuzi na fb organizátor omluví a čaj je slíben na příští ročník. Klušeme s Jolčou směr parking, jednak je dobré se trochu vyklusat a navíc ve zpoceném oblečení to na korzo není. Omrknu Jitčino auto, prázdno a zamířím do restauračky. Pár lidí tu sedí, ale Jitka nikde. Věci mám v autě a mobil též, jsem pako, proč jsem si ho nevzala? No protože jsem byla taková free a říkala si, že ho s sebou nepotřebuju a nebudu ho zbytečně tahat.

Jdu s Jolčou na wc, říká mi, že běžci se psy na 6km ji předbíhali – no jasně, jsou většinou rychlejší. Zoufale se snažím vybrat ze svých trik to nejméně propocené, to je přece blbost. Domlouváme se, že mi když tak půjčí na čaj, bo tu padesátku, kterou jsem si chtěla dát do kapsičky, tak na tu jsem zapomněla, já už budu asi muset na závody s doprovodem. Nakonec jdu ven a v poklusu monitoruju okolí, běhám mezi parkovištěm a hospodou jak pomatená koroptev a jééé – Jitka je u auta. Radostně se s ní vítám, je po běhu už nějakou dobu, musely jsme se minout. Beru si věci a prchám zpět na wc, suché oblečení a hned je zas dobře. V hospůdce se fajn čeká –já u skvělé kulajdy a malé plzničky, Magda s Martinou dorazí za námi, jídlo, pití a probírání čerstvých zážitků, to je ta pozávodní třešinka na dortu.

Cesta autem do Prahy v téhle fajné společnosti uteče, hlavák a hurá na vlak, škoda, že pendolino i regio už jsou pryč, a tak IC po 18h. Cesta se mi vleče, únava je jasná (no co se divíš), vlak se za Prahou docela plní, kroutím se na sedačce, bolestivé místečko se ozývá a tak jdu na chvíli do jídelňáku, kde je jen pár lidí a další malá čepovaná plznička. Rozjímám nad svým letošním běžeckým rokem – od června do září 4 půlmaratony, z toho 3 horské, +2× 12km terén (v květnu Boskovice – též parádní záležitost a teď Moldava), 2× 10km ve městě (květen night run v Ostravě a v září runtour Olomouc) a 1× maraton – květen v Praze, teda docela rušno :-) Doma 22.30, vanaaa ach a pak něco jako zimní spánek.

*Báječné ženy v běhu – volné celorepublikové sdružení běžkyň aj pár statečných běžců  (potkáte je všade) http://moldavsky-pulmaraton.webnode.cz/