Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. Část 6. - závěrečná

Kapitola VIII. Požár a Ptakopysk záchrance.   Opět se vzbudili do krásného a slunečného rána. Někteří se spokojeně protahovali a s úsměvem vítali nový den. Na Mecháčkovi 2 bylo ale jasně vidět, že se neprobudil do dobré nálady.

Byl zamyšlený, nemluvný a nepobrukoval si žádnou svou písničku, ani nereagoval na poznámky Trpaslíků, jak to že dnes necvičí. „Bráško, co je s tebou?“, ptal se ho Mecháček 1. „Ale, měl jsem divné sny a budil jsem se,“ odpověděl mu sklesle. Víla Pralesní, která se zatím také vůbec neusmála, zpozorněla a hned se začala vyptávat: „Jaké sny? Co se ti zdálo?“ – „Hm, bylo to dost hrozné, zdálo se mi o obrovském ohni, všude bylo plno čoudu a hořela spousta stromů, možná to jsou ještě vzpomínky na to, jak shořelo naše Mechoviště, já nevím. V tom snu to vypadalo jinak.“ „No teda,“ ustaraně vydechla Víla, „měla jsem podobný sen, bylo to strašný.“

„Ale no tak, nechme toho,“ vstoupil do hovoru Žmoula, „sen je sen. Probudíš se a je den. Podívejte se, jak je krásně.“ – „Asi máš pravdu,“ odpověděl Mecháček 1 a chtěl ještě něco říct, ale jen zůstal koukat s otevřenou pusou na stvoření, které se k nim blížilo podivnými přískoky. „Pižďuch? Ty jsi Pižďuch, že jo, ty se nás už nebojíš?“, divil se i s ostatními. „Jó,jó, já být Pižďuch a vy ve velkém nebezpečí“, odpovědělo to něco, co měnilo tvar i barvy a jeho kovový hlas ještě chvíli rezonoval a chvěl se ve vzduchu. „Vy rychle utíkat pryč, celý Les být v ohni, vy neslyšet zprávy datlů?“

Teď si teprve všichni uvědomili, že utichl zpěv ptáků a z Lesa se neslo pravidelné a hlasité bušení datlů do stromů. „To snad ne,“ vzlykla Víla pralesní,“ to je jak v tom snu, vždyť ale není cítit žádný kouř. „Já muset běžet,“ odpovídal už z dálky Pižďuch, který se mezitím svým zvláštním a neviditelným způsobem přesunul dál. Zůstala za ním jen ozvěna jeho hlasu. „Má pravdu,“ vykřikl Mecháček 2, „už cítím kouř a oheň a slyším i nářek Stromů.“ Trpaslíci se rozhlíželi a jen kroutili hlavami, že je vše v pořádku a proč by měli zas někam utíkat. Pak se ale přidaly obě Víly a nešťastnými hlasy tvrdily, že to tak je. „Co teď?“, vykřikl Ptakopysk, „kam se schováme? Oheň tu může být za chvíli.“  Žmoula se připojil: „Čekat tu asi nemá smysl, Stromům nepomůžem, měli bychom běžet pryč.“ „Kruciš, tomu já asi neuteču,“ povzdechnul si beznadějně Ptakopysk.

„Ostrůvek,“ vykřikl Mecháček 1 a ukázal k protějšímu břehu jezera. Tam se můžeme zachránit.“ „No, to jo, odpověděl Moula, ale kdo z nás tam doplave?“ „Tak to fakt nevíme,“ řekly bezradně obě Víly. „Tady nám nepomůže ani levitace, je to moc daleko a na levitování musí být uvolněná a radostná mysl.“ „Hmmm, myslím, že vás tam všechny můžu odvézt, hm, pojďme rychle pryč“ řekl Ptakopysk odhodlaně a sunul se ke břehu. Z dálky už teď všichni ucítili pach kouře a spáleného dřeva, proběhlo kolem nich několik vyděšených srnek a zajíců. „Dobře, kývla Víla pralesní, „musíme to zkusit.“ Opatrně nasedli na Ptakopyska, který se začal pomalu potápět a jen s velkou námahou zůstal na hladině. „Pořádně se držte,“ zafuněl, „ať nespadnete do vody.“ Obě Víly seděly vpředu, za nimi pak Mecháčci a vzadu Trpaslíci. Zvláštní plavidlo se pomalu sunulo směrem k ostrůvku, doprovázel je Kvak s dalšími žabáky a občas se hladina zavlnila, to se přidala i Žofka. Mecháček 2 se otočil a zavzlykal “To je strašné, úplně stejné jako v tom snu.“ Všichni se opatrně podívali směrem k Lesu a viděli, jak se plameny rychle šíří a ničí vše, co jim přijde do cesty. Teď už všichni slyšeli naříkající Stromy. Obě Víly byly bledé a třásly se, jen Ptakopysk vytrvale držel svůj směr k ostrůvku a raději se neotáčel, aby třeba někoho neshodil.

„Ptakouši, vydrž,“ hladil ho Mecháček 1, který si všiml, že Ptakopysk funí čím dál víc nahlas. „Jo, jsi náš statečný záchrance,“ přidal se Mecháček 2, i oba Trpaslíci.  Pomalu se přibližovali k ostrůvku, obě Víly se radostně vznesly, pak ale hned přistály zpět. „Chtěly jsme ti trochu odlehčit,“ začala vysvětlovat Víla pralesní, „ale nějak nám to nejde.“ „Hmmm, to je dobrý, už budem u břehu“, zafuněl Ptakopysk a z posledních sil dorazil na ostrůvek. Všichni s jásotem vyskákali a vyběhli na břeh, a bylo spousta děkování a jásotu nad Ptakopyskem zachráncem,  který mezitím usnul,a to spánkem hlubokým a zaslouženým. Víly si chvilku dělaly starost, jestli se mu něco nestalo a jestli je v pořádku, ale brzy pochopily, že je to jen velká únava a vyčerpání.

Všichni pak nevěřícně sledovali divadlo na protějším břehu, kde bylo vše v jednom velkém ohni, i obloha měla barvu do fialova a ruda. Smutně pozorovali, jak oheň požírá keře, stromy, vše co měli rádi a co potřebovali k životu. „Slyšíte to?“, zašeptal najednou Mecháček 2. Ostatní se zaposlouchali a uvědomili si jemné šumění. Přišel déšť, začalo pršet! „To je nádhera“ vykřikly obě Víly a ostatní se hned přidali. „Ano, nádhera a záchrana.“ Déššššššť.  Šumění se zvyšovalo a přidávalo na intenzitě i razanci. „Voda, záchrana,“ zvolal Ptakopysk kterého to probudilo. „Voda je život, to je jasné,“ přidali se oba Mecháčci.  Zahřmělo, ozval se hrozný rachot, že všichni nadskočili. A vzápětí se nad krajinou zablýsklo a pak znovu, ostré, bledě světlo oslnilo na pár vteřin všechny u jezírka. A pak to doopravdy začalo. Liják, déšť, provazce vody, žádné šumění, ale pořádný rachot. „To je parádaaaaa“, volali radostně všichni, když pochopili, že je konec toho hrozného požáru. Víly se roztančily a ostatní se přidali, takovou veselici ještě nikdo neviděl. Všem bylo jedno, že jsou promočení a naplno křepčili. Přidal se i Ptakouš, který předvedl veselou kreaci, kdy se točil dokolečka, až nakonec únavou odpadl, zalezl do nedalekého křoví a tam spal a spal až do rána. Ostatní se postupně též poschovávali pod velké listy, nebo do skrýší u stromů a keřů. Pršelo celou noc.

Na ostrůvku

Ráno mezi listím problesklo slunko, ptáčci raňáci začali prozpěvovat a rostlinky rozevřely své květy.  Na trávě, listech a květech se třpytila voda z předchozího deště, vše bylo nablýskané jak po velkém úklidu.  „Hej, heja, heja, to se máme teda,“ vesele si pobrukoval Mecháček 2 a pobízel ostatní, „tož, pojďme na rozcvičku, trochu se protáhnout po té včerejší hrůze.“ A k jeho velkému překvapení se všichni přidali, Žmoula s Moulou s frfláním a brbláním, že teda zkusej, jestli na tom něco je. Jen Ptakopysk odpověděl, že jako měl pohybu včera opravdu dost a musí šetřit síly na lov potravy. A odkolébal se hned do vody. Ostatní za vzájemného veselého pošťuchování pokoušeli napodobit cviky a protahování Mecháčků, Víly se občas vznesly a pak se zase vrátily. Po rozcvičce a ťapání v mokré trávě Žmoula zamyšleně pronesl: „Ty jo, něco na tom je, nějak líp se mi dýchá a asi i myslí. To by mě dřív nikdy nenapadlo.“ Ostatní se jen spokojeně smáli a při společné snídani se domluvili, že zatím na ostrově zůstanou.

Uplynulo několik dní a jedno slunečné ráno, když spolu opět všichni v dobré náladě snídali a vychutnávali si klid a krásný pohled na hladinu jezera, Mecháčci najednou zbystřili. „Dívejte, na břehu jezera se něco děje.“ Všichni se podívali směrem, kde bylo spáleniště po tom hrozném požáru. Na břehu a kraji původního Lesa se pohybovalo několik dvounožců a něco tam kutili. „Co to tam dělaj?“  zvědavě natahoval krk a mhouřil oči Žmoula. „Na tu dálku to není moc poznat,“ pokračoval. „Jé, Ptakouši, co kdybys vyrazil nenápadně na průzkumnou plavbu,“ otočil se Mecháček 2 na Ptakopyska, který byl výjimečně vzhůru. „Kruciš, to by šlo,“ taky mě to zajímá, nečekaně rychle souhlasil Ptakopysk. „Ale poplavu jen na dohled, až na břeh ne, aby mě náhodou nechytli. Od dvounožců nikdy nic dobrýho nekouká,“ domluvil Ptakouš a hned se ponořil do vody. „Hlavně opatrně,“ zavolaly na něj obě Víly, které z toho nápadu nebyly moc nadšené. „Ptakouš to zvládne, „ uklidnil je Mecháček 1. „To jsem zvědavý, co zjistí.“ Všichni s napětím sledovali, jak se Ptakopysk blížil ke druhému břehu. Byl pod vodou a kdo o něm nevěděl, těžko by si něčeho všimnul. Jen zčeřená hladina naznačovala jeho pohyb. Dvounožci byli zabráni do jakési činnosti a vůbec se kolem sebe nedívali. „Co tam kutěj?“, znovu nahlas přemýšlel Žmoula i Moula. Pak všichni viděli Ptakopyska, jak na chvíli vystrčil hlavu z vody a díval se směrem ke dvounožcům, aby se pak zas potopil a vracel se zpět.

„Uf uf,“ zcela nevílovsky si oddechla Víla pralesní, „hlavně že už bude zpátky.“ Všichni napjatě sledovali, jak Ptakopysk vylézá z vody a cestou k nim vrtí nechápavě hlavou. „Tak co, tak co?“ nedočkavě a zvědavě na něj doráželi Mecháčci i Trpaslíci. „Snad tam zas něco neničí?“ – „To vůbec ne,“ odpověděl zamyšleně Ptakopysk. „Naopak. Ti dvounožci tam, oni tam, hmmm, oni sázejí malé stromečky.“ Chvíli nastalo ticho. „Cožeto?“, promluvil jako prví Žmoula. „Sázejí tam malé stromečky a mají jich spoustu, spravují, nebo dělají nový les,“ dodal Ptakopysk.

„No teda,“ vydechla Víla pralesní, zatímco ostatní jen hleděli s otevřenou pusou. „Já jsem sice několikrát slyšela a sama jsem to říkala, že jsou i hodní a vnímaví dvounožci, ale už jsem tomu skoro přestala věřit.“

„Jupííí“, vykřikl radostně Mecháček 2 a ostatní se k němu přidali. Vyrostou nové Stromy a bude tu zas krásný Les. „To se musí oslavit, ozvala se konečně i Víla vodní. Dáme si nektárek a čajíky ,i koláčky, což,“ zasmála se a pustila se hned i s Vílou pralesní do příprav. „Zveme vás na malý večírek,“ se smíchem zvaly ostatní. A bylo zas veselo a plno smíchu a hovoru, i dvě vážky a několik světlušek přiletělo na návštěvu a večer na tu oslavu hezky posvítily. Nad jezírkem svítil měsíc, žabák Kvak i s kamarády u břehu vyzpěvoval. Na protějším břehu se mihlo cosi modrooranžového.