Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi . Část 4.

Kapitola VI. STROM záchrance. Sluníčko zašimralo spáče v obličeji, několik ptáků začalo radostně vyzpěvovat a vítat nový den, za nedalekým křovím se mihlo cosi modrooranžového.

Všichni se začali pomalu probouzet, Mecháčci, jak byli zvyklí, zahájili malou rozcvičkou při komentářích a zívání Trpaslíků, kteří nic takového neznali.

Z domečku vyšla i Víla s úsměvem a v dobré náladě, jen Ptakopysk uvnitř vyspával. Po malé snídani se všichni rychle shodli na procházce k jezírku a návštěvě Vodní víly. V krásném prosluněném ránu a dobré náladě se za chvíli blížili ke břehu.

Najednou ale Mecháček 2 znervózněl a začal ostatní varovat. „Cítím něco divného, smrad, kouř“…a pak už to viděli i cítili všichni. Na břehu jezera se válely odpadky, doutnal zbytek ohniště a smrděly tu nedopalky cigaret. Všichni zůstali stát a než se stačili rozkoukat, ozvaly se hlasy dvounožců. „Rychle pryč“, zvolali oba Mecháčci a vyrazili zpět směrem k lesu, ke stromům. Trpaslíci i Víla utíkali hned za nimi. Jenže dva menší dvounožci je zahlédli a s jekotem a řevem vyrazili za nimi. Mecháček 2 začal nabírat modrozelenou barvu a jeho brácha viděl, že je zle. Víla v té panice zapomněla, že umí levitovat a že by mohla odletět nahoru na strom. Zoufale se rozhlíželi a hledali skrýš, něco, kam by mohli zalézt a schovat se.

V tu chvíli se nad nimi ozval klidný, dunivý a zároveň tichý hlas: „Pojďte ke mně, schovám vás.“ Otočili se a uviděli, že mohutný Strom, u kterého stáli, otevřel svůj kmen. Jiná možnost záchrany nebyla, a tak rychle vstoupili dovnitř. Ucítili vůni kůry a pryskyřice a než se stačili rozhlédnout, byli v naprosté tmě. Strom se opět zavřel. A jen zašeptal: „Nebojte se, u mě jste v bezpečí. Až ti uřvaní hlupáci zmizí, pustím vás zpět.“ „Něco mě šimrá na nose“, zašeptal Moula. Víla se zachichotala a odpověděla: „Asi tu ještě někdo bydlí, ale to budou jen nějaké mušky, nebo mravenci.“ Mecháčci se oba potichu přidali: „To vydržíme, hlavně že nás ti dvounožci nechytli.“ Netrvalo to dlouho a znovu vyšli ven na denní světlo. Nejdříve se opatrně rozhlíželi a pak s úlevou vydechli a vychutnávali si sluneční paprsky. A hned začali jeden přes druhého děkovat svému zachránci. Strom opět jen tiše šuměl a dělal, že neumí mluvit.

Pomalu a opatrně se vraceli zpět, všude už byl klid, ozývali se zase jen ptáci a sem tam zabzučely mouchy. Došli zpět k domečku Víly, kde už je vyhlížel Ptakopysk. „Jste nějací udýchaní, byli jste se proběhnout?“, přivítal je rozverně, očividně v dobré náladě. Když mu povykládali, co zažili, zvážněl. „Kruciš, ještě že jsem tam nebyl, já bych jim asi nestihnul utéct, hm, a ten Strom, tak to je teda kámoš.“

„Stromi/y jsou hodní a vůbec, bez nich by se tu ani nedalo být“, souhlasně přidala Víla a ostatní jen zamyšleně přikyvovali. „Víte co, tak si dáme svačinku a odpočineme si tu,“ navrhnul Mecháček 2, který už měl svou zdravou barvu. „když si tak hezky povídáme. A později můžeme znovu zajít k jezírku.“ „Tak jo, souhlasili oba Trpaslíci, které ten tak zážitek vyděsil, že celou dobu nic neřekli. „Půjdeme tam ale jako průzkumníci“, dodal Žmoula, „takže opatrně.“

Všichni si udělali pohodlí na mechových křesílkách a při voňavém čajíku a jahůdkových koláčcích od Víly pokračovali v povídání. Nejdříve se vrátili k té honičce a shodli se, že musí při podobných výletech dávat větší pozor. A také rozjímali o stromech, jak jsou vlastně důležití, jak je u nich dobře třeba v horku a že se hezky usíná při šumění jejich listů ve větru. Pak se najednou ozval Mecháček 2, byl trochu rozpačitý a drbal se na ruce. „Ty, Vílo, můžu se na něco zeptat?“ Víla s úsměvem odpověděla: „No jasně, copak chceš vědět?“ „Hmm, pokračoval Mecháček, tak jsem přemýšlel, ehm, jak se rodí Víly?“

Žmoula se zakuckal a trochu se pobryndal čajem, bylo vidět, že taková otázka ho hodně zaskočila. Už se chystal říct něco jako, že tohle se pro dámu opravdu nehodí, Víla ho ale předešla a se svým zvonivým smíchem odpověděla: „Aha, já myslela, že se to ví. Jak se rodí víly? Přece v létě, když odlétá chmýří z pampelišek, tak jednou za několik pampeliškových let z některého chmýříčka, když doletí na krásné místo, se narodí Víla.“