Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. Část 3. Kapitola V.

U jezírka. „Brum, brum, brum, máme velký dům.“, spokojeně si začal prozpěvovat Mecháček 2 a zároveň vesele poskakoval. Ostatní se přidali a v dobré náladě šli dál. Víla chvílemi též hopsala a chvílemi se vznášela.

Najednou se všichni zastavili, Mecháčci i Trpaslíci s otevřenou pusou hleděli na tu krásu. „Mechové jezírko“, vydechl Mecháček 1 a jeho mladší brácha jen obdivně dodal: „Tolik mechovišť, tu by mohla být spousta domečků.“  „A jak je rozlehlé,“ přidal se Žmoula. Moula najednou vykřikl: „Pozor! Co to tamhle plave za příšeru, rychle pryč od břehu.“ Víla se hned rozesmála: „To je přece náš kamarád Ptakopysk,“ a hrdě dodala:“ Vidíte, jak je ve vodě šikovný a rychlý.“ „No jasně,“ s úlevou se přidali oba Mecháčci, „to je náš Ptakouš.“

Ptakopysk mezitím vylezl z vody a šel ke skupince. „Ptakouš jo? Tak mi ještě nikdo neřekl, hm,hm, ale to beru. No, myslím, že byste měli všichni jít do vody, pokrčil čumák. Já se zatím podívám po nějaké svačince,“ a pomalu se sunul dál.  „Proč jako?“ zeptal se Moula. Víla se zamyslela a odpověděla: „Je docela citlivý a opravdu všechno cítí. Moje babička by řekla, že je cimprlich.“  „Co to znamená?“ zeptal se Žmoula. „Cimprlich, tento výraz neznám.“ – „To znamená, že je přecitlivělý, na pachy a smrad, třeba,“ vysvětlila Víla. Též trochu nakrčila svůj nosánek a dodala: „ A myslím, že má pravdu, koupel po tom putování vám určitě prospěje.“

„Tak jóó, jde se do vody,“ zvolal Mecháček 2, kterého už ty řeči přestávaly bavit. Mecháčci jsou totiž zvyklí buď něco dělat a to pořádně anebo odpočívat, taky pořádně. Dlouhé řeči kolem toho, co je třeba udělat je vůbec nebaví.

Opatrně vešli do vody, a když zjistili, že u břehu není hloubka, začali na sebe vesele cákat a halekat na ostatní: „Tož, pojďte, na co čekáte? Voda je bezva!“ Víla se prošla těsně u břehu, aby si nezamáčela sukénku a pak se vznesla a na chvíli zmizela za nedalekým křovím. Trpaslíci, když viděli, jak Mecháčci řádí, se s povzdechem opatrně a trochu s otrávenými výrazy přidali. (Správný trpaslík se totiž moc často nemyje a je cítit na 100 cm kolem). „Co je, co je, borci, snad se nebojíte vody?“ – vesele na ně pokřikoval Mecháček 1. „Hele, my se nebojíme,“ odpověděl trochu nakvašeně Moula. „Ale u nás se nikdo moc často nemyje, necháváme si radši ochrannou vrstvu.“ „Ochrannou vrstvu?,“ podivili se oba Měcháčci. „Jistě.“ Přidal se Žmoula. Ochranná vrstva proti bodlákům, mouchám a nepřátelům vůbec. Aspoň taková je naše tradice,“ rychle skončil hovor a s docela blaženým výrazem se na chvíli potopil. Když se vynořil z vody, dodal: „ale ta koupel je opravdu vynikající a cítím se takový nějaký lehčí a odpočatý.“

Mecháček 1 chtěl něco říct, ale jen otevřel pusu a zůstal s ostatními zírat na Vílu, která připlouvala na velkém lopuchovém listu. A nebyla na něm sama, vedle ní byla další křehotinka ve světle růžových šatečkách. Obě Víly se spokojeně smály a mávaly na své obecenstvo, za nimi zapadalo slunce, které celé jezero a okolí barvilo do všech odstínů červené, růžové až fialové barvy. Jak by jim někdo shora na tu plavbu posvítil. Mecháčci i Trpaslíci mlčky a obdivně hleděli na tu křehkou krásu, Víly už byly skoro u nich, šatičky se jim lehce nadouvaly při večerním větříku.

„Dovolte, abych vás seznámila,“ pronesla slavnostně Víla pralesní. „Víla vodní, má jediná kamarádka, bydlí tady u blatouchů.“ „Pěkný večer“, pozdravila Víla vodní a trochu se zarděla, nebyla moc na návštěvy zvyklá. A neboto byl odraz zapadajícího slunka ve vodě? Všichni se hned dali do představování a bylo plno hovoru i smíchu. Odněkud z roští přišel i Ptakopysk, zjevně spokojený po své svačince. 

„Jaktože vám ta lopuchová loďka tak pěkně sama plula?“, zeptal se po chvíli Žmoula, který nad tím celou dobu dumal. „Aha, já jsem zapomněla ještě na dalšího kámoše, Kvaku, kde jsi?“, zvolala Víla pralesní. „Kvak, kvak, tu sem, kvak,“ozvalo se za lopuchovou loďkou, a hned nato se Kvak – místní žabák – vynořil a v mžiku byl u ostatních. „Achoj fšici, kvak,“ pozdravil vesele „ vy jste povedena partička,kvak.“ A hned se zas ponořil do vody. „Achoj, achoj, musim frčet připravit se na večerni koncertino,to je fofr, kvak.“ A byl pryč.

Mecháčci, kteří se pro jistotu schovávali za Trpaslíky, s úlevou vydechli – „Tedy, to byla rychlá návštěva.“ – „A ta zvláštní mluva,“ dodal Žmoula. „No, Kvak odněkud přicestoval, je hodný, ale pořád někam spěchá,“ pokrčila rameny Víla vodní. Já už taky půjdu, začíná se stmívat a má se u mě stavit na návštěvu vážka, zas nad něčím dumá a neumí se rozhodnout. Je taková váhavá. Pa,pa, přeju sladké sny, zamávala všem Víla vodní a za chvíli zmizela u blatouchů.

V jezeře se něco pohnulo, klidná hladina se rozvlnila. „To bude Žofka,“ řekla hned Víla, když viděla nervózní výrazy kolem sebe, „užovka vodní. Je s ní občas legrace, ale radši pojďte dál od vody. Má pořád hlad, přitom je tak hubená,“ zavrtěla hlavou s trochu otráveným výrazem. „Stejně je čas vrátit se a nachystat pelíšek, což?“, navrhnul Moula. Ostatní souhlasili, však to byl dlouhý den a nastal čas odpočinku. Pomalu vyrazili zpět, jen Mecháček 2 se rozhlížel a zeptal se: „ Kde je Ptakouš?“ – „Ten už šel napřed asi si zas zdřímnout a v noci pak půjde na lov.“ „To se nebojí, tak sám?“, zeptali se oba Mecháčci. „Hm, zamyslela se Víla, „ myslím, že ne. Je zvyklý.“ „A taky má na noze ostruhu, s kterou se může bránit,“ přidal se Žmoula. „Ostruhu?“, podivila se Víla, o tom nic nevím, nic takového mi neříkal. „No ano, každý Ptakopysk, alias Ornithorhynchus, má ostruhu a pořádně ostrou.“

Tak, jsme tady, s úlevou vydechli Mecháčci i s Moulou a hned si hledali místa na odpočinek. Během chvilky měli všichni nachystaná místa ke spaní a pak už všichni v pohodlí sledovali tančení Víly na pařezu, neboli tanečním parketu. Měsíc svítil na palouček přes stromy, k tomu se přidalo několik světlušek a tak z toho bylo vystoupení jak v pohádkovém divadle. Diváci se zatajeným dechem sledovali Vílu a její stín, jak se krásně nadnáší a tančí. Když Víla dotančila, ukázkově se všem uklonila a s velkým potleskem sestoupila k ostatním dolů. Vzadu mezi stromy cosi zašustilo, než se všichni stačili rozhlédnout, zahlédli jen cosi oranžovomodrého, jak to mizí v křoví. „Hm,hm, to byl asi zase Pižďuch,“ pronesl Ptakopysk, který sem mezitím přišel.

„Jé, Ptakouš je tady,“ radostně zvolal Mecháček 2 a hned pokračoval: „Že nám ukážeš tu svou strouhu?“ – „Co to, jakou strouhu?“, divil se Ptakopysk. „Myslí ostruhu,“ přidal se Žmoula. „Hmm. A jak to víte?“, ptal se překvapeně Ptakopysk a pak hned pro sebe zahuhlal, „no jo, Žmoula z knihovny. Já ale žádnou nemám, narodil jsem se bez ní,“ řekl a poškrábal se rozpačitě zadní nohou. „Aha“, překvapeně a zaskočeně odpověděl Žmoula, který najednou nevěděl, co říci. „Kamarádi se mi kvůli tomu smáli,“ pokračoval Ptakouš, který cítil úlevu, že si může popovídat. „I proto jsem utekl. Tak to je.“

„To ale nebyli opravdoví kamarádi,“ řekl Mecháček 2 a ostatní jen souhlasně pokyvovali hlavami. Víla se přidala: „Nic si z toho nedělej, mně se zas smáli, že jsem tlustá a neohrabaná. Když jsem byla malá, chtěla jsem tančit s dalšími vílami. Některé mi říkaly Tučňák, nebo Motovidlo.“ – „Tobě krásná Vílo?“, vyhrkli překvapeně všichni najednou. Víla pralesní se trošku zachichotala a potěšeně odpověděla: „Ale ano, bylo to tak, jenže já jsem se pak z toho vytančila a zůstala mi ta má jediná kamarádka. Neposmívala se a pomohla mi.“

„Vodní víla,“ chápavě pokýval hlavou Ptakopysk a hned dodal. „Je čas lovu, hmm, přeju vám dobrou noc,“ a pomalu zmizel ve tmě. I ostatní – někteří už z polospánku – si popřáli dobré spaní a během chvilky se tichou nocí neslo oddechování a pochrupování. Však to byl předlouhý a krásný den.