Chcete-li světlo, běžte do tmy.

Místo v srdci – tak to pojmenoval Vladimír, který tohle „hobití“ království spravuje a zvelebuje. Nachází se na Prostějovsku, na kraji lesa a vesničky, kde končí silnice – požehnané místo.

Pod názvem „Místo v srdci“ najdete i webové stránky s kompletními informacemi i podrobnými radami k pobytu ve tmě – třeba i jak si dělat poznámky.

Cituji ze svých záznamů: „ Úterý 11.10., v 16h jsem zhasla světlo. Po chvilce jsem ještě jednou rozsvítila (to se smí :-) – myslela jsem si, že asi po 15 minutách – a ono jen po 6... Drobně prší a jinak je ticho.“

 Tma tmoucí, dám ruku před obličej a nevidím vůbec nic. Jsem v chatce zvaná Poustevna, v jednoduché dřevěnce, z místních chatek je ta nejmenší, ale i tak je tu dost místa na protažení a cvičení typu jóga apod. Také je nejlevnější, na pobyt jsem se přihlásila jako náhradník pár dní před nástupem za někoho, kdo odřekl. Tak to vyšlo – jak je mým častým zvykem, bez dlouhodobé rezervace předem. O pobytu ve Tmě jsem ale věděla už delší dobu a na netu si našla info z různých zdrojů. Nalákalo mě i to, že nešlo o celotýdenní pobyt – na to jsem nějak neměla odvahu, takže mě čeká  povalování se ve tmě od úterý do sobotního rána.

Postel je nízká – jak když je matrace na zemi, později mi to trochu začne vadit, nemám možnost si aspoň na chvíli sednout tím naším běžným, evropským způsobem. A to jsem zvyklá sedat doma často na zemi, na polštáři apod. Mám tu též přehrávač (bez jakéhokoliv světýlka) s několika usb nahrávkami a také malou místnost s wc a sprchou – bez dveří a prahu. Vše je upravené tak, aby si člověk při pohybu ve tmě neublížil. Z „koupelny“ pak vedou klasické dveře do malé předsíňky, kam mi můj pečovatel Vladimír podle domluvy donese jídlo, čaj apod. Na úterý jsem nechtěla nic – mám ještě zbytek svých zásob a na středu jsem si objednala jen čaj, chci trochu vytrávit. Myslím, že k rozjímání, meditaci…a povalování se to hodí, takže strava až od čtvrtka.

Tma je tu dokonalá, několikrát dostanu záchvat smíchu (kdosi vtipný jednou pravil něco v tom smyslu, že když se naučíme smát sami sobě, nevyjdeme ze srandy celý život). Při pohybu a přesunu směr wc, nebo umyvadlo ztrácím orientaci, stěny jsou najednou podivně zakřivené, fascinuje mě, jak na tak malém prostoru dokážu bloudit. Později se mi několikrát vybaví scény z filmu „Harry Potter“, kdy se měnil prostor chodeb a schodiště… zažívám něco podobného.

Zavírám oči a po nějaké době mi najednou naskočí živé vzpomínky na přítele, s kterým jsme náš vztah před pár lety hloupě nezvládli. Mám chuť mu zavolat, jenže, cha jenže mobil se tu nepoužívá, to je jedna z příjemných stránek takového ozdravného pobytu :-) - Jste odstřiženi od internetu, mobilu...a zůstanete napospas sami sobě. No, kdy se vám to zase stane? A stejně - Jak volat někomu, kdo to zásadně nebere?

 Podle rady si píšu stručné poznámky (sešitek i tužky k dispozici) – obyčejnou tužkou a velkým tiskacím písmem, i když občas přejdu do normálního písma. Zpětně pak vidím, že to funguje a velká část je čitelná, jen si nesmíte udělat zmatek ve svém značení, kde jste přestali psát. Bo – když pak napíšete dva texty přes sebe, tak je to těžko luštitelné.

Z poznámek: „Tma vás zpomalí – pokud si nechcete narazit třeba palec, nebo hlavu, tak zaručeně.“

Středa – „Mé Camino – tak by se mohla jmenovat knížka, kterou chci napsat.“

Ráno – dopoledne(??) spím, občas mě budí veverky, které dělají pořádný rámus. Vladimír mě upozornil, že je na střeše sem tam (anglicky sometimes ;-)  uslyším, ze začátku mi to přijde veselé až roztomilé. Později  začnu mít pocit, že se dobývají dovnitř, je to fakt razantní a když zrovna spím, tak ten náhlý randál je pomalu na infarkt, poslední noc je vnímám jako agresivní mrchy.

Dám si sprchu, když už jsem teda vzhůru – ledovku, i to jsem věděla předem. Poustevna má jen studenou vodu. Nejdříve s tím bojuju, pak je to ale parádní a až euforický pocit. Cvičím své sestavy na protažení zad a celého těla, ásany z jógy – tak důkladně a pomaluuu jako už dlouho ne. Naposledy možná na nějakém jogínském pobytu, kdysi…s vděkem vzpomínám na svého kamaráda a letitého jogínského cvičitele Petra.

Mám silnou potřebu vyvětrat, no ale okénko tu jasněže žádné není, jen dřevěné stěny a dole u země je malý fuk – větráček, který zajišťuje ventilaci. Dá se i zapnout a tím zesílit, pro mě je to ale málo. Jsem větrač – ráno je to první věc, kterou dělám – otevřu okna, balkon a větrám.

Chůze ve tmě – nevím jak kdo, ale já střídám cosi ve stylu – batole a podnapilý cvičenec tajči – buď jdu  po čtyřech a nebo tedy ve vzpřímeném stoji , ovšempřesunuju se velmi pomaličku a zároveň rukama vláčným pohybem mapuju prostor.

Dostanu termosku s čajem, vychutnávám si pití a pak zas ležím.

Zápis: „ Tady nepotřebuju brýle, super!.... Už se na nikoho nevaž. Výstava fotek z Camina (v knihovně). Výlet do Žehuně.“

V polomeditačním stavu se mi opět otevírají vzpomínky a zaskočí mě, jak čerstvě a živě se mi vracejí některé zážitky, podle mě už zahojené rány – asi úplně ne, znovu se otevřou traumata prožitá (a myslela jsem si, že už i skoro zapomenutá).

Čtvrtek: Myšlenka dne – zápis: „Nic nemusím… Neposlouchej poradce, poslouchej sebe….Vyhodit fotky. (Před stěhováním po pobytu ve Tmě, které proběhlo takřka na den přesně o měsíc později – opravdu velkou část fotek vyhodím, tedy nevyhodím – nechce se mi mé osobní fotky dát do popelnice – spálím je ve svém Lese, trvá to dlouho a je to zvláštní pocit se dívat, jak bych mazala kus života..Hodně fotek mi ale stejně zůstalo).

Hledím do tmy, pak zavřu oči a okamžitě se mi rozběhne něco jak nádherný film, imaginace – jak bych pomalu stoupala nad krajinu, otevírá se pohled na lesy, moře, postupně se dívám z větší výšky, je to nádhera. Po nějaké době otevřu oči a místnost se mění, vidím stíny – odstíny černé a šedé, několikrát vidím svůj stín, jakoby tu bylo slabé světlo.

Kde je ale jídlo? Na dnes mám objednané – nevařené, neboli raw a už se fakt těším. Zápis: „Workaway – jdi do toho. (Workaway je celosvětový systém – možnost, jak cestovat a pracovat za stravu + ubytování). Sázet stromy. „

Vybírám z nahrávek na usb a poslouchám J.Duška – 4 dohody. Jeho skvělé vystoupení jsem viděla loni v Ostravě.  Zápis: „Dát doma na nástěnku: 1. Nehřešte slovem. (Nepomlouvat, neubližovat)...Sázet stromy. (to není ze 4 dohod  - to mi chodí odjinud). Tati, jsi tady?“

Ťuky ťuk, Vladimír je za dveřmi a tichým hlasem se ptá, jestli chci, aby šel dál. Tenhle způsob je dopředu vysvětlený a domluvený - můžete svého pečovatele pozvat na kus řeči anebo taky ne. Souhlasím s návštěvou, chvíli spolu posedíme a zeptám se na pár věcí - třeba ty stíny - jestli je to normální. Prý ano. Nemám potřebu si dlouho povídat, dostala jsem se do stavu jakéhosi ponoru do svého světa. A taky mám pořádný hlad. Loučíme se a já se s nadšením pouštím do jídla, je to skvělé!! Nepamatuji si, kdy naposledy jsem si jídlo tak vychutnala - a není to jen tím vyhládnutím. Ale taky tím, že mě nic nerozptyluje, nekontroluju sms v mobilu, nečtu si, neposlouchám rádio, nečučím do mejlů...jen jím a pomalu přežvykuju, vychutnávám a vnímám vše jen hmatem, chutí a čichem. Jím pomalu, mám čas.

Pokračování - závěr - příště :-)