Camino – Den 20. dlouhý a ještě delší noc...Aneb od Mekáče k Mekáči. Stejně jednou zemřem.

Nalodění a odlet z La Coruni proběhne v klidu a na čas. Samotný let si jako vždy užívám, při vzletu nad pobřeží si všimnu toho slavného majáku (nejstarší na světě, jak jsem se dočetla před Cestou).

A hle, hle, Madrid. Tu mě čeká letiště velkých rozměrů a pořádný mumraj a taky 4hodinová pauza na přestup do Prahy. Díky tomu jsem celkem v klidu, mám dost času na to, abych se v tom bludišti vymotala a našla svůj terminál. V Praze máme být kolem 20.h, pak honem na hlavák a expresem do Ostravy. I proto jsem si vzala bágl jako spolu zavazadlo, abych mohla z letiště hned vyrazit.

Jdem na to. 1.úkol – najít terminál. Procházím obrovskou halou a čučím po šipkách a info cedulích, nápisech Terminál č.2 a ..nic, nikde nic. Ani v přízemí, ani směrem do patra. Odchytím jednoho ochotného v uniformě, kterého už zpovídají jiní zmatení cestovatelé. Aha, tak ten velký barák je jeden terminál a na ten můj se musím vymotat ven na bus a popojet o kus dál. Jdu doporučeným směrem, pak se ještě ptám v infostánku a konečně nasednu na bus. Asi za 10 minut jsem u správného terminálu.

Procházím pomalu kontrolou, nevěřícně hledím na obsluhující Španělku, něco po mě chce a zas mele jen pošpanělsku. Sorry, I don´t understand, odpovídám a už se vůbec nesnažím o jinou domluvu. Jsme přece na obrovském a mezinárodním letišti. Posunkem ruky mi naznačuje, ať si sundám hodinky a pak už můžu jít dál. No teda, holka, u nás by tě nezaměstnali ani v Mošnově. Čekám, jestli ještě něco bude, nic ,pohoda a klídek, mám jít dál, tak si beru bágl s těmi svými nůžtičkami a nožíkem rybičkou a odcházím. Jsem čekala větší adrenalin.

S pocitem úlevy a klidu courám tím mraveništěm a obhlížím, jestli najdu aspoň trochu cenově použitelné občerstvení. Jednoznačně vítězí místní Mekáč, jinak jsou ceny nehorázné, podobně jako třeba na pražském letišti. Pak pomalu ve svých turistických tříčtvrtečních kalhotách a s báglem za krkem courám kolem luxusních obchodů a nějak se mezi těmi všemi navoněnými kravaťáky necítím. Jdu zkontrolovat infocedule o odletech a ne, to ne! Si dělaj srandu? Odlet do Prahy 3 hodiny zpoždění?? Ty vole, k těm mým 2, co mi ještě zbývají další 3? Místo původní 4hodinové pauzy je z toho víc než 7hodinová. Zoufale se dívám na ostatní odlety, skoro nikde není žádné zpoždění, nebo je to jen do půl hodiny. Kur...proč zrovna já? S penězi na doraz, od 7h ráno na cestě a v tomhle předraženém, obrovském šopingu. Přežívám střídavě v čekacích zónách, občas s nadějí vyrazím k cedulím, jestli náhodou, nee – 3hodiny zůstávají, později se k tomu přidá pár minut.Ještě projdu nějaký ten obchod, s báglem u sebe nic moc, po několika pokusech se mi podaří připojit na wifi. Zjišťuju další odjezdy z Prahy do Ostravy, poslední rychlík jede o půlnoci, další až kolem 5.30. Napadá mě, že bych mohla jet do UL k rodině bráchy, jenže jsou všichni pryč. Chvíli zvažuju nocleh v Praze, přes booking com i cosi přijatelného najdu, jenže – jestli dorazím na místo někdy kolem půlnoci, to už se asi těžko ubytuju.

Letargie, únava. Už ani nevyhlížím, jestli tu potkám podobného poutníka. Ve finále se tahle letištní hra ještě vylepší, nějakou dobu sedím poblíž mého „gejtu“. Pak mi přijde divné, že lidí ubylo, a hele, změnili číslo vstupu – gate, tak se tam honem přesunu. A už se prý máme řadit a tak, vypadá to nadějně. Po tom všem čekání a procházení nás nechají ještě stát asi půl hodiny ve frontě a celé se to vylepší tím, že pracovnice za pultíkem u vstupu občas přes amplion vyvolá něčí jméno a dotyčný – pokud to uslyší, bo to je jak hlášení na nádraží, ale velmi tiché – tam naběhne a cosi se tam pak ověřuje. Přede mnou stojí několik Španělek a je vidět, že se tím trochu baví. Ptám se pro sichr, jestli vědí, co to jako je – krčí rameny a smějí se, že stejně ta jména nejsou pořádně slyšet.

Nakonec jsme se tedy opravdu nalodili a odletěli s více než 3hodinovým zpožděním. Později se pak dozvím, že v takovém případě máte nárok minimálně na občerstvení zdarma, případně ubytování a také se dá reklamovat vrácení peněz. (V době, kdy tuto část dopisuju, mi peníze opravdu na účet dorazily. Ráda udělám reklamu a velmi doporučuji společnost: http://apra.eu/cz/ ) Personál Českých aerolinek se nám při odletu jen omluvil, žeprý zpoždění vzniklo z důvodu zpožděného příletu z Prahy do Madridu … Aj občerstvení v letadle nám nabídli – za ty ceny s vysokohorskou přirážkou, asi himalájskou. Ani vodu jsme nedostali a když jsem se letušek ptala, co mám teda dělat, když nestihnu poslední vlak do Ostravy – jen krčily rameny, omlouvaly se a doporučily mi jakýsi nocleh v Ruzyni.

A pokračovalo to dál jak ve špatném snu...Přílet do Prahy a fofrem ven z haly, na mhd směr Hlavák (ty fajné speciály – busy, které jezdí mezi letištěm a Hlavním nádr., v noci už nefachčí). Spolupracoval se mnou ještě jeden český mladík, který též tápal, tak na tramvaj a společně pak na metro. Stačil mě lehce vyzpovídat ohledně Camina a tvářil se velmi nadšeně. Tož ahoj a klusala jsem na nádraží k infocedulím se slabou nadějí, kdyby třeba bylo malé zpoždění toho půlnočního expresu, že ho ještě stihnu. Kdeže – jel na čas. To mi ten racek, co se mi včera ve Finestře vysmolil na hlavu, moc štěstí nepřinesl.

Co včil? Jdu aspoň k pokladnám ověřit 1.ranní vlak a koupit jízdenku. 1.ranní expres do Ostravy jede cca 5.30, ale s přestupem v Hranicích. Další přímý jede prý až za hodinu, tvrdí mi profi obsluha v pokladně. V té únavě si neuvědomím, že chvíli po prvním raňáku ČD jede Regiojet. A pan pokladní mi tohle info zcela jednoduše ututlá a neřekne. Takže si koupím jízdenku ČD. A co dál, čekat na nádru? Po čekání v Madridu?? To se radši projdu popůlnočním Václavákem...“na václavským Václaváku je moc člověků..“ vybaví se mi starej song. Tak to omrknem. Sundám ledvinku, ve které jsem většinu cestování nosila peněženku, foťák a tak, ať zbytečně neprovokuju. Obléknu lehkou flízovku a zas bágl na záda a rychlým krokem vyrazím do ulic nočního velkoměsta.

Václavák po půlnoci, tady to žije. Trochu se uklidňuju, zapojím se do místního korza. Část noci nakonec trávím přecházením mezi zdejším Mekáčem a KFC, které tu fungují jako nonstopy. Tržbu musej mít pořádnou, chodí sem partičky mladých najíst se při svých taženích Prahou. Lehce se překafuju a s úlevou registruju, že se tu občas zastaví i hlídka městské policie. Naštěstí je příjemné počasí, chvíli pochoduju, posedím na lavičce, jakmile se mi chce spát, vstanu a zas chodím. Mám vše tak trochu v mlze, probere mě nepříjemný zážitek v KFC. Mají tam ten „chytrý“ vstup na wc, kdy musíte mít přesnou minci, jinak vás automat nepustí. Nemám, jdu tedy zpět k pokladně za paní, která mě předtím se soucitným úsměvem obsluhovala. Říkám jí o minci a dávám peníze, mladík, který je vedle mě na mě ale vyjede: „Co tady děláš?“ krhavý pohled, těžká artikulace. Po tom všem, co mám za posledních x hodin za sebou ze mě „inteligentně“ vyletí: „Komu tykáš?“ No výborně, projede mi hlavou, už jen chybělo přidat – ty cype. Leknu se sama sebe, co tady předvádím, paní mi rychle podává minci, borec znovu hučí: „já se tě ptám, co tady děláš?“, koutkem oka vnímám, že ho jeden z jeho kumpánů brzdí a uklidňuje, mizím rychle na wc.

Když se pak opatrně vrátím, už tam nejsou, uff. Co to bylo? - Že by geny po mém ústeckém dědečkovi, který zamlada se svým bráchou vymlátil vesnickou hospodu, bo tam zpívali falešně? Je kolem 3 hodin v noci, nebo ráno, tak si dám tu známou klobásu, když už jsem tu. Lehce pokonverzuju s obsluhující slečnou, pak se zvolna posunuju zpět na horní část. Všechno už trochu jak v polospánku, projdu kolem pasáže, za prosklenou částí makají naplno řemeslníci, hm asi se honí nějaký termín. Ten pohled bych přála všem, kteří často vrčí, jak se na Moravě tvrdě robí a v Praze se flákaj. (Já tohle dělení a rozdělování lidí podle regionů moc neberu, je to směšné, někdy až hlupé). ještě jednou Mekáč a skupinka pohledných slečen v minišatičkách halekajících americkou angličtinou, hned upoutají pohledy několika mladíků, kteří sedí u stolku. Holky pak ale předvedou scénku jak vystřiženou z amerického béčkového bijáku – s afektovanou veselostí skandují cosi jalového, k tomu přidaj náznak stupidního tanečku a kluci už se zase věnujou svým hambáčům. Stačí, dopiju čaj,blíží se 5. hodina, sláva, jdu na nádraží. Vůbec se mi ale nechce jet do Ostravy s přestupem, juknu ještě přes mobil na idos a objevím ten konkureční spoj – cha, Regio jede asi čtvrt hodiny po tom nepřímým. Navíc za skvělou cenu 150,- Kč. Jdu tedy k pokladně ČD a chci vrátit jízdenku s tím, že radši pojedu přímým vlakem, který mi zatajili. Tvářej se na mě jak na obtížný hmyz, i když mám jejich inkartu a prý 50% storno z ceny. No jasně, naše drahé dráhy. Tak jo, souhlasím a mám pocit, že je tím ještě víc štvu. Cenově mi to totiž vyjde i tak skoro stejně a pojedu v tichém kupé s obsluhou, kávičkou a vodou v ceně a levným občerstvením, se těším. Vyřízeno, sednu si v té čekárně u pokladen a rovnám si peníze a doklady a v momentě je u mě pan zřízenec. Dej ...někomu uniformu a o zábavu je postaráno. Celé to mé ponocování ukončí neuvěřitelným způsobem – Pustí se do mě, že když nemám jízdenku ČD, nemám tam co dělat a že mám okamžitě tenhle prostor opustit. Chvíli na něj nevěřícně zírám – jde o místnost u pokladen, žádnou vip čekárnu a pak... se začnu smát. Mohla bych se hádat a zamávat mu před nosem inkartou, ale jen se směju se a jdu ven.

Dorovnám si vše důležité, za mnou vyjde mladík a opatrně, nevěřícně se mě ptá: „On vás opravdu vyhodil?“, kroutí nechápavě hlavou. Potěší mě to, stručně mu řeknu celý problém a oba se s úsměvem rozloučíme. Regiojet, pohoda, klídek, jídlo a pití, někde u Olomouce mě pobaví slečna, která přistoupí a je nervozní, že máme 15 minut zpoždění.

Nadhled, ano to je jeden z plusů, který člověk získá putováním, cestováním vůbec. Přidám ještě jednu z prvních myšlenek hned po návratu domů: Otevřela jsem skříň, abych si vzala triko (po 3 týdnech, kdy jsem přepírala a střídala jen to, co bylo v báglu) - ty joo, proč mám tolik věcí? S malým počtem věcí je jednodušší život. Celkový dojem, pocit z Camina? - Že jsme vlastně všichni tak nějak stejní, na jedné lodi.

Závěrem k dotazům, jak jsem se rozhodla a proč vůbec. Definitivní rozhodnutí vyrazit na Camino určitě ovlivní  momentální životní situace. Na Cestě jsem potkala dost lidí, kteří si tam "čistí" hlavu a taky srdce, léčí se z různých ztrát. Mě trochu vyhnala má samota, jsem sama ráda občas, ale ne pořád, a pak zvědavost na sebe a na všechno ostatní. Ten mezinárodní mumraj mě baví, i když je z toho hlava občas zavařená. Pracovně to letos šlo hodně do háje, částečně už i loni. A pak roky, viď - ročník 58, letošní září 58 let :-) - tak jsem si řekla, na co čekat? Co já vím, jak na tom budu za rok, za dva. Jak jsem psala v úvodu, tenhle výšlap mě lákal pár let,zkoušela se nejdříve domluvit s někým, kdo by se přidal. Jsem zvyklá chodit sama na kratší výlety do Beskyd apod, ale s tímhle jsem též bojovala a hledala odvahu. Co nás posílí? - Když se postavíme svému vlastnímu strachu (často úplně zbytečnému). Paradoxně mi pomohla i hláška: „Stejně jednou zemřem.“ Patřila k oblíbeným mého syna v době dospívání, když jsem po něm chtěla jakousi domácí práci. (Často jsem odpovídala ve stylu: Ano já vím, prach jsi a v prach se obrátíš, teď ho ale prosím tě běž utřít.)

Ano, stejně jednou zemřem (nezachrání nás ani tuny léků), předtím bychom ale měli a mohli žít.Jsem ráda, že jsem se na Camino (byť v kratší verzi) vydala. Vše je tam intenzivnější a opravdovější, bolest i radost. A věřím ve své pokračování. Moc ráda bych si prošla i Francouzskou cestu (mimo hlavní sezónu) a také pokračování Camina ze Santiaga do Finestry. Dojít PĚŠKY k tomu majáku na tzv. Konci světa musí být úžasný pocit.

Buen Camino.