Camino – Den 19. a 20. Ohňový rituál u majáku, loučení s Finestrou, Španělskem ...

Budím se do krásného, začínajícího rána, je po 6.h a z balkonu se dívám na moře těsně před východem slunka. Moře a k tomu ten tichý čas mezi nocí a dnem.Nechci rušit Debru, na chvíli si lehnu a pak jdu dolů na kafe.

 Bar našeho hotýlku už má otevřeno, jede tu ale naplno televize, rychle pryč. Vydám se na malé korzo přístavním městečkem, zamířím k molu s výhledem na moře a barevné loďky. Mými společníky jsou rackové a vůně moře.Postupně projdu na druhou stranu města a objevím malou písčitou plážičku – záliv. Z dálky pozoruju dvě holky, jak tam pomalu chodí a sbírají – předpokládám – mušličky. Tož, to chcu též, přijdu blíž a vidím, že jsou to malé kousky barevného a vyhlazeného skla. Poklad. :-) Dáme se do hovoru a vysmátá Kanaďanka mi vysvětluje, že tu byla před 12 lety její sestra a chtěla po ní, aby jí přivezla sklíčka. „Bring me glass from beach.“ Nasbírám malou hromádku a říkám si, že to bude hezký suvenýr nejen pro mě. Mořská sklíčka z Konce světa pro štěstí.

Cestou zpět se potkám s Debrou, která právě dosnídala v „našem“ indickém baru, je tam ale už moc rušno, nechce se mi. Po mém vyprávění vyrazí směrem pláž a já směr bankomat, stavím se v malém krámku s pečivem, nakoupím skvěle vypadající, čerstvé koláčky. Velmi pomalým krokem pokračuju v ranní procházce prázdnými uličkami. Přijdu na malé náměstí s kašnou a křížem, je tu pár barevných laviček, stromy a klid. Posnídám a vyjdu na terasu nad plážičkou a vidím Debru, jak brouzdá vodou a sbírá sklíčka štěstí. Jdu pomalu zpět a v jedné z kaváren v přístavu si dám venku výbornou kávu na slunku, vnímám zvuky, barvy, vůně. Čas zpomalení.

A ještě do lékárny, bo mi došly náplasti a část starých puchýřů je stále třeba lepit. Sejdu se pak na našem pokoji s Debrou, vegetíme a povídáme si jak dvě holky o prázdninách. Chce dnes co nejvíc šetřit nohy, má ještě pár dní volna a rozhodla se zítra ráno vyrazit pěšky do Muxie – další putovní a kultovní místo zde na pobřeží. V závěru Camina začala mít problémy s holeněmi a stále není vše ok. V Muxii se má sejít se svými kanadskými parťáky, s kterými na Cestu vyrazila – jsou to dva páry, s povzdechem jen dodá – „však to znáš, ty dvojice. Docela ráda jsem šla závěr sama.“ Dovím se víc z jejího života, je babička, ale ráda si žije i svůj život a cestuje, sportuje... je jasné, jak moc jí chybí její manžel, který zemřel před několika lety. Záchranář při akci.

Po poledni vyrazíme na místní malou tržnici, je chladivý vítr, žádné velké horko. Oblečení nás nenadchne, nakoupíme menší zásoby jídla a cestou zpět se stavíme v baru našeho hotýlku na malé pivo. Tady dojde ke krásnému setkání (i proto je fajn chodit na pivo:-) dorazí mí kanadští známí – všichni tři sourozenci. Nadšeně se zdravíme, přijeli dnes busem ze Santiaga a mají stejné ubytování. Večer chtějí jít k majáku.S Debrou zvažujeme aspoň symbolickou koupel v moři, zatáhne se a začne drobně pršet, dáme přednost našemu balkonku. Později odpoledne se opět objeví slunko a já vyrazím známou cestou k oceánu. Debra nejde, chce odpočívat před zítřejším pochodem. Mě zítra čeká už jen cesta busem, pak letadlem, dalším letadlem, vlakem...takže procházku vítám. Chci si ještě jednou vychutnat ten úžasný výhled a taky dokoupit pár dárečků. Zjistily jsme, že nejlepší výběr suvenýrů je právě v obchůdku u majáku. Vycházím pomalu za město a letící racek se se mnou nehezky loučí – cákne mi to na hlavu a rameno a smrdí to příšerně. Do háje. A to jsem vás vždycky měla tak ráda. Kolem jdoucí Španělky se smějou a volají na mě: „Fortuna!“ Doufejme, štěstí budu určitě potřebovat při nejmenším zítra, abych trefila do Coruni a pak na letiště.

Co se dá robit, racek mi usnadnil rozhodnutí, zda se rozloučit se svým starým cestovním a moc oblíbeným šátkem. Prokáže mi poslední službu – očista hlavy a ramene, sbalím ho a je jasno, pod majákem ho spálím. Je to jeden z rituálů, který se tu může provést – přijdete sem a spálíte něco ze svého oblečení. Má to symbolizovat loučení se starým životem. A tak to provedu, na skále za majákem je několik menších ohnišť, šátek vyšisovaný slunkem hoří docela dlouho, jsem ráda, že jsem tu sama.

Cestou zpět vyberu hezké dárečky v místním obchůdku a pomalu pajdám zpět na hotel, tradičně cítím bolavá chodidla a nedoléčené puchýře. S Debrou se shodneme na společné večeři v malé restauraci v přístavu, je tu klid a dostaneme výborné špagety, salát a sklenici vína. Pak už zbývá jen sbalit věci, nachystat se na zítřejší brzký odchod. Debra chce vyrazit po 6.h a mě jede bus v 7h, zastávka je hned za rohem hotýlku. Dobrou noc moře, dobrou noc Španělsko.

29.6.

Debra vstává už před 6.h, já chvilku po, loučíme se. Odchází směr Muxia a já o něco později na autobusovou zastávku. Výjimečně si můžu bágl nechat u sebe (jinak většinou – zřejmě hlavně u dálkových busů se bagáž dává do úložného prostoru), je jasné, že jedu mistňákem. Máme hodně zastávek a do Coruni přijíždíme kolem 9.20. Jsem trochu nervozní, nevím, jestli volba odletu odsud byla ta pravá. Přece jen – v Santiagu už jsem se trochu orientovala, tady jsem poprvé a musím se přemístit hned na letiště. Když jsem doma kupovala letenky – všechny levnější byly s přestupem – ze Santiaga, nebo z La Coruni a letenka odsud vyšla nejméně o 1.000,- Kč levněji. Doba čekání na přestup na dalším letišti – v Madridu – vycházela podobně – od 4hodin nahoru. A vzdálenostně i cenově vychází cena z Finestry podobně jako ze Santiaga.

Tak, jsme na místě – autobusové nádraží La Coruna, opět větší město, tu musí být infocentrum apod. Přesně tak, jen trochu znejistím, když vidím, že informace jsou do kupy s úschovnou. Usměvavý borec jako obsluha, takřka se přestane usmívat, když na něj spustím poanglicku. Reakce – ani ťuk, jen rozpačitý úsměv, stejná odezva je na můj pokus o němčinu. Ty vole, to snad ne. Dobře – nasadím svou španělštinu: aerporto? - Si, si a pokračuje dál. Jasněže mi rozumí, ale já jemu vůbec nic. Jen z gestikulace pochopím, že odsud tam nic nejede, musím ven před budovu autobusáku a pak někam dál na jakousi zastávku. Ok, ok, grazia, už víc neztrácím čas a vyrážím ven, lehce orosená a tuším, že to ještě bude veselé.

Vyjdu ven a stojím u rušné silnice s městskými zastávkami, na té nejbližší postává pár starších Španělek. Je mi jasné, že nemám velkou naději, ale pokusím se o stejný dotaz – Buenos dias, porfavor, aerporto? A zároveň se hloupě ptám, jestli třeba někdo z nich umí jinak než španělsky. Jedna mi začne příjemným hlasem popisovat cestu, poslouchá se to jako pohádka, španělština je melodický jazyk, a sakra, je to nějak moc dlouhé. Má mozkovna a vůbec celá já je jedna obrovská koncentrace a v tom stresu zachytnu jediné slovo, které mi něco říká – Puente, puento...Most, jasně,nevím, odkud to znám, ale znám. Ubezpečím se, pomocí „body language“, že má na mysli nadchod, který vede přes silnici a za ním je vidět další cesta s jinými zastávkami. Pohádku nedoposlouchám, děkuju, loučím se, paní vypadá trochu zklamaně. Přeběhnu na druhou stranu a hele, sláva, normální zastávka a pak ještě jedna se symbolem letiště. Wouu. Cedule bez jasného jízdního řádu, ale už jsem víc v klidu. Postává tu holčina kolem 15 let, tož děcka se přece musej učit Inglés.

 Rozpačitě mi souhlasně odpovídá, že jo, tož se ptám – v kolik že to asi pojede na ten erport. Mé angličtině rozumí, odpovídá ale španělsky. Pak cosi ťuká do mobilu, mládežníci si umí pomoct – dá mi přečíst větu přeloženou do angličtiny – jezdí to co půl hodiny a ten můj povoz by měl přijet do 15 minut. Uf, děkuju, very much, zlatíčko.

Jedu na letiště, kromě mě pár místních z nákupu a tak. Vystupovat, jsem tu. Vejdu do haly a pohoda – tak, jak jsem trochu tušila podle infa na mé „letence“ z mejlu – nebylo napsáno číslo terminálu.Takže jsem čekala, že to bude podobně menší letiště jako třeba v Ostravě-Mošnově a je to tak. Odbavení projde rychle, beru bágl na palubu, bez problému i s nůštičkami na nehty a mým nožíkem speciálem – českou rybičkou.:-)) Místní občerstvení je za příjemné ceny, odměním se svačinkou a kávičkou. Kdybych tušila, co mě čeká v Madridu, tak bych si tu dala pořádně velké jídlo.

Mám čas a fajn náladu, jak jsem to hezky zvládla. Jdu si rozverně říct letištním pracovníkům o razítko do mého poutnického pasu. Překvapeně na mě hledí a pak s úsměvem, ale rezolutně odmítají. Úřední štempl – jen tak, blázníš? Nalodíme se a odlétáme směr Madrid na čas.