Camino – Den 17. a 18. Neděle v Santiagu
Toastovač k dispozici.S kvělé. V klidu se sbalím, mám dost času, chci jít na autobus směr Finestra. I když kdesi vzadu v hlavě mi cosi říká, že není úplně nejlepší odjet ze Santiaga se špatnými dojmy (tím myslím tu rušnou noc, i včerejší štvanici za noclehem).
Vyrážím do krásného jasného a slunečného rána a říkám si, dobrá, když cestou k autobusáku narazím na nějaké fajn a levnější albergue, zůstanu ještě na jednu noc. Jdu podle plánku a na jedné křižovatce potkám svého francouzského známého – jednoho z bratrů. Vypadá spokojeně, říká, že dnes už odjíždí a doporučuje mi místo na nocleh. Albergue Seminario Menor (pokud jsem dobře pochopila – bývalý klášter), prý půjdu kolem. Loučíme se, jdu dál podél hlavní cesty a za chvíli z dálky vidím výraznou stavbu kláštera – albergue. Proti mě přicházejí dvě poutnice, ptám se na nocleh a cenu. Chválí místo a cena je 12e, pokojík sólo za 15e. To zní skvěle.
Už nerozjímám a jdu do kláštera, na recepci jsem kolem9.h, mají poslední volný sólo pokoj. Beru.Přišla jsem v pravý čas, do 9.30 si můžu dát na pokoj věci, pak se bude uklízet a otevře se ve 13.30. Ok, ok, no problem. Jdu dlouhými chodbami, je tu plno místností a menších pokojíků, najdu ten svůj. Malá místnost, postel s křížkem na zdi, umyvadlo, věšáky, skříňka, hezký výhled ven, co víc je třeba. Nechám si tu s chutí bágl a vyrazím po dlouhé době nalehko na korzo městem.
Nejdříve se trochu zamotám, cítím to nevyspání, musím se ptát na cestu. Vzkřísím se kafem a zmrzlinou a pak dojdu opět do starých uliček a ke katedrále. Je tu zase pořádný mumraj, davy turistů a zvuková kulisa je dnes vylepšená o pronikavý zvuk – někdo tu hraje na dudy. Oh my god.Prchám a uhýbám do bočních uliček, podobně jako před dvěma roky v Benátkách – najednou je to úplně jiná atmosféra, klid, jen občas pár lidí a začínám si to vše vychutnávat. Je tu moc hezky a byla by to škoda odjet bez téhle procházky.
Stavím se v kavárně – bistru s lákavým názvem Low cost, opravdu je na Santiago levná. Dám si toast a preso a pak ještě chvíli korzuju, stavím se v menším prázdném kostele, cestou si koupím trochu jídla s sebou. Pomalu se vrátím ke klášteru, je odpoledne a už bude otevřeno. Je tu klid, lehnu si na zídku a vyhřívám se na slunku, pak jdu do svého pokoje a pokračuju v relaxaci. Nikam už nejdu, jen večer chvíli posedím s několika dalšími poutníky v křesílkách venku u vchodu při zapadajícím slunku. Čas zklidnění, rozjímání s výhledem na katedrálu a starou část města.
27.6. Autobusem ze Santiaga do Finestry – Konec světa, a to už je skoro konec.
K snídani mám banán, jablko a vodu, po 8.h odcházím směr autobusák, opět v krásném azurovém ránu. Cesta autobusem trvá něco přes 2h, chvíli podřimuju a pak hledím nadšeně na moře a zátoky, kolem kterých jedeme.
Finestra, vím, že výrazně silnější zážitek by byl dojít sem pěšky. Chůzí je to ze Santiaga asi 90km, vede sem značená cesta, něco jako pokračování Camina až k majáku nad útesy. Zpáteční letenku z La Coruni mám na 29.6., takže tenhle výlet beru jako bonus, třešinku na dortu. Nejsem jediná poutnice, která sem přijela busem a hned se na nás vrhá několik místních babek a nabízejí ubytování – něco jako lepší albergue. Zároveň se se mnou dává do řeči sympatická americká poutnice. Debra z Kalifornie, rychlá seznamka.
Jdeme chvíli v malé skupince za akční ubytovatelkou, pak se nám to ale už moc nezdá, vzdalujeme se od přístavu, od moře. Domlouváme se spolu, že chceme v rámci možností obě nocleh někde u přístavu, v centru městečka. Babka se nás ještě snaží přesvědčit, ale loučím se a jdeme zpět. Chceme si to tu obě užít v klidu, nakonec souhlasíme s nabídkou v jednoduchém místním hotýlku-penzionu přímo v přístavu. Nechceme zbytečný luxus, ale klasické albergue už též ne. Když vyjdeme nahoru do pokojíka, obě začneme nadšeně vykřikovat jak holky na výletě.
Krásný pokoj s balkonkem a jistěže s výhledem na přístav a moře. Parádaaaa. Hned vedle je obchůdek v indickém stylu a barem-restaurací v jednom. Omrkneme hadry, sukně a tak a pak jdeme jíst. Indická a vegetariánská kuchyně, dám si skvělou rýži na kari se zeleninou a k tomu pivo, platím 7,5 e. Siestujeme, povídáme si nejen o Caminu, Debra je o rok mladší než já, vdova a babička. Příjemná a sportovně založená holka, s jasnou mluvou (teď nemyslím jen výslovnost), žádné divadlo..
Později odpoledne vyrazíme k majáku, zásadnímu místu kde končí cesta a kdysi i svět. Z městečka vede pěšinka podél asfaltky (dá se tam dojet autem, ale to mi přijde jako degradace zážitku i toho místa), je to asi 3km. Hezká procházka, jen pro mě škoda, že pěšina je plná drobných kamínků a ve svých jednoduchých teniskách každý cítím.
Utěšuju se, že to je teď vlastně in – minimalistická obuv, bare foot atak, že to je něco jako masáž, chodidla si ale asi říkaj něco jiného. Nějak to musím vydržet, sandály s hrubou podrážkou zůstaly v Santiagu, druhé boty, které jsem cestou odložila. Při procházení městem se mi utrhl zásadní pásek.
Maják a pod ním sráz, skály a kameny, tak tady jsme a díváme ses úžasem na Atlantik, oceán, nekonečný prostor. Ticho, za které jsem vděčná. Je tu pár dalších lidí, přišly jsme sem po 18.h, je tu ještě živo, ale naštěstí většina z nich je též mlčenlivá. Dáváme si s Debrou navzájem prostor – to je též vzácnost – každá si to tu prožíváme podle sebe. Sedíme, hledíme, fotíme, pak třeba popojdeme a zase zíráme mlčky do té dáli. Na chvíli se se mnou dá do řečí Belgičanka, navzájem se fotíme a pak zase ticho.
Jdeme pomalu zpět a kousek za majákem si všimnu nějakých pamětních desek na skále vedle cesty. Jako celoživotní zvědavec studuju, co to píšou pošpanělsku a ty joo – náš státní znak – pamětní deska připomíná tu slavnou cestu z Čech až na Konec světa, 15. století. Naši tu byli, jsem asi nějaká přecitlivělá a jdou mi do očí slzy. Jo, já o tom vím, i jsem dokonce četla tu knihu A.Jiráska (v rámci povinné četby, bo to byl jeho nejkratší román a navíc docela dobré čtení), ale když tu teď stojím a dívám se na to... Nadšeně volám na Debru a ukazuju ji tu připomínku a vysvětluju, o co že go – naslouchá, kýve hlavou a přemýšlí, jasně 15.století – co bylo v té době v USA?
Jdeme k obchůdku se suvenýry, okukujeme obě dvě, obě chceme na závěr výletu něco koupit a přivézt domů dárečky. Mají tu docela pěkné a vkusné věci,vybereme pár maličkostí a říkáme si, že se zítra podíváme ještě i v městečku. Cestou zpět se stavíme v obchodě pro jídlo a dáme si večeři na našem balkonku při pozorování racků, moře a západu slunka.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. Část 6. - závěrečná
Kapitola VIII. Požár a Ptakopysk záchrance. Opět se vzbudili do krásného a slunečného rána. Někteří se spokojeně protahovali a s úsměvem vítali nový den. Na Mecháčkovi 2 bylo ale jasně vidět, že se neprobudil do dobré nálady.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi . Část 5.
"Vodní hrátky Kapitola VII. „Tak tady jsou,“ ozval se tenký, pronikavý hlásek. Překvapeně se rozhlédli a až teď si všimli modrozelené vážky, která nad nimi kroužila.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi . Část 4.
Kapitola VI. STROM záchrance. Sluníčko zašimralo spáče v obličeji, několik ptáků začalo radostně vyzpěvovat a vítat nový den, za nedalekým křovím se mihlo cosi modrooranžového.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. Část 3. Kapitola V.
U jezírka. „Brum, brum, brum, máme velký dům.“, spokojeně si začal prozpěvovat Mecháček 2 a zároveň vesele poskakoval. Ostatní se přidali a v dobré náladě šli dál. Víla chvílemi též hopsala a chvílemi se vznášela.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. část 2.
Kapitola IV. Setkání průzkumnické výpravy s Vílou a Ptakopyskem. „Tož, to je betelné kocór“, s obdivem zvolal Mecháček 1. „Betelné có, kdo hele?“, nechápavě se zeptal Moula.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Jak se chystá převrat. V Německu začíná proces s extremistickou skupinou
V Německu v pondělí začíná první z procesů se členy extremistické skupiny Říšští občané, kteří čelí...
Bombardování Gazy si vyžádalo nejméně 13 obětí, Biden mluvil s Netanjahuem
Izraelské bombardování tři domů ve městě Rafáh na jihu Pásma Gazy zabilo nejméně 13 lidí a zranilo...
Letní teploty ještě vydrží. Ochladí se až koncem týdne, kdy přijdou přeháňky
Přímý přenos V neděli meteorologové zaznamenali letní den, teplota ve středočeské Tuhani vystoupala k 25,5...
Soud začal řešit podvod století za 2,4 miliardy. Okradených jsou tisíce
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Velkoryse prostorný dům s bazénem a zahradou v Říčanech u Brna
Lihovarská, Říčany, okres Brno-venkov
11 990 000 Kč
- Počet článků 37
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 531x
Mé běžecké motto, ke kterému jsem se proběhala:
Běh je očistný.
A chodecké, ke kterému jsem se prochodila:
Chůze je osvobozující.