Camino – Den 16.- Příchod do Santiaga a zoufalé hledání noclehu.
Trasa Camina vede ale městem, máme na výběr z několika snídaňových kaváren – barů. Vybírám dobře, větší a příjemně až noblesně zařízený kavárenský bar s hezkou nabídkou. Dám si pořádný toast se sýrem (fakt chleba – žádná nadýchaná „žemle“ ) , kávu s mlékem a hned se líp vyráží.
Jdu kousek cesty s jedním z kanadských bratrů, je to ten, který jde Camino podruhé. Fajně se s ním povídá, kromě jiného i o Santiagu. Trochu mě varuje – ano, staré centrum a katedrála jsou nádherné, ale prý je všude plno turistů a samozřejmě stánkařů apod, no prostě cirkus. A dnes je sobota, navíc ve Španělsku už začaly prázdniny, dá se čekat rušno.
Pak se loučíme, čeká na své sourozence, kteří jdou pomaleji někde za námi. Pokračuji sama a užívám si hezkou cestu, je hodně přírodní a zvlněná. Potkávám hodně lidí, ale nikoho ze svých známých. Jde se mi docela dobře, mám ale asi nějaké zvláštní mezitempo, jiného bubeníka, někteří z mých nových přátel jsou za mnou a další přede mnou, hm, docela symbolické. Otepluje se, máme opět španělské azuro, dělám dvě kratší pauzy.
Přicházím na předměstí – okraj vytouženého Santiaga. Dám se do řeči s chlapíkem přibližně v mém věku. Angličan – tedy vlastně z Walesu (hlavou mi blikne vzpomínka na dovolenou v Rhodosu, před 2 lety. Se synem jsme si na výletě zašli na oběd do malé taverny na střeše domku a vedle u stolu seděla mladá dvojice. Řecký číšník se jich ptal: „Are you English?“ – „No, no, we are Welsh.“) Tak tedy do Santiaga přicházím s Welšanem Chrisem, poprvé na Caminu si při konverzaci s někým ze země, kde je jako hlavní řeč angličtina, musím dávat více pozor a soustředit se. Jeho výslovnost je pro mě náročnější a potvrzuje se mi to, co jsem svým studentům často říkala – že není pravda, že americká angličtina je na porozumění obtížnější. Je prostě hodně druhů angličtin a taky záleží, jak kdo mluví. Zve mě na třetinkové pivo – tomu se nedá odolat. Sedneme si na chvíli ven ke stolku a pozorujeme a zdravíme další procházející poutníky. Pohoda, klídek a pivečko, kam spěchat, což. Kromě jiného probereme i našeho E.Zátopka. Nadšeně o něm začal mluvit, zná jeho úspěchy a výkony. Překvapím ho informací o paní Daně Zátopkové – vůbec netušil, že byla tak výborná oštěpařka. A navíc na mě překvapeně hledí, když mu vyprávím o běhu, který se koná každé září na počest E. Zátopka (z Kopřivnice do Rožnova, malinko delší půlmaraton), běžela jsem před 3 roky a paní Dana běh odstartovala.
Je čas jít a dojít do centra. A jsme tu, Santiago de Compostela a krásné centrum, se starými uličkami a spoustou turistů, trochu jako v Praze. Je kolem 13h, počasí je teď docela fajn, většinou pod mrakem. Potkáme kanadské bráchy a doporučují nám hotel- penzion hned vedle katedrály, ceny jsou prý do 25e. Jdeme dovnitř, vše vypadá krásně, je ale plno. Jdeme zpět, ptám se na místo, kde se vyřizuje ten glejt – diplom, Compostela a Chris se se mnou najednou loučí, jde si prý najít ubytování. Je v Santiagu podruhé a po Compostele netouží. Ok, ok, mám z toho divný pocit – nevím, jestli jsem něčemu špatně nerozuměla, nevím a jsem zase sama, což jsem v Santiagu vůbec nechtěla. Sama v davech a v neznámém městě – nic příjemného.
Dělám zásadní chybu – místo toho, abych si nejdříve našla nocleh, hledám ten úřad na certifikáty. Pomůžou mi dva mladí a navigují mě a pak ještě jednoho Australana. Dorazíme tam společně, v baráku je dlouhá fronta, no jak někde na úřadě. Domluvíme se na spolupráci a střídáme se v čekání – jeden stojí a jeden sedí, je to pořádná pakárna, po celé té štrece tu přešlapovat ve frontě. Ale dostanu krásnou Compostelu s ilustracemi jak ze středověku a mým jménem a vím, že jestli tu půjdu někdy znovu (a to bych ráda), tak si už tenhle proces odpustím. Jedna Compostela stačí.
Jdu ven a začne kolotoč. Zestručním to – celý půlden strávím pochodováním v centru města vyhřátého slunkem, plným lidí a rámusu. A nedaří se, jak by mě tu někdo pohlavkoval. Obíhám místní hotýlky a penziony – buď je plno anebo hodně draho. Soukromé ubytování, které mi občas někdo nabídne, se pohybuje od 35e nahoru. Byznys a cirkus. Jsem uťapaná a začínám být zoufalá, tak půjdu asi do parku, nebo co? Jdu do infocentra a jejich hezký typ – albergue – už je též plný, poslední místo se obsadilo akorát přede mnou. Další chybu dělám tím, že si nedám pauzu a jak umanutá pokračuju v hledání, ještě jedno albergue přes infocentrum –plno, prý byly rezervace předem. Tak pod most, nebo do kostela? Nakonec mi poradí ochotný klučina v občerstvení u parku, hezky mi vysvětlí cestu. Je to kousek od starého centra, najdu na první pokus a …plno. Ochotný personál ale kamsi volá a prý mají ještě volno v ubytovně nedaleko, „klušu“ tam a jo – mám postel nahoře za 17e!! – Dole by byla za 25 – stejná cena jako v tom krásném hotýlku za pokojík. Byznys je byznys. Klasická palandárna. Beru! Už nikam nejdu. V přízemí je docela hezké sezení a kuchyň, k tomu malá zahrádka. A za 3e můžu mít snídani, tak jo. Zítra je neděle a bude zase vše zavřeno.
Sprcha, nachystám spaní a hned vyrazím zas zpět do starých uliček a hlavně do katedrály, kde je večerní mše pro poutníky. Po těch dnešních 20km na trase a odhadem 8-10km ve městě se dopajdám do skvostné katedrály bez večeře, jako správný poutník kajícník se zhroutím na lavici s vděčným pocitem - děkuju, že můžu sedět. Celá mše trvá skoro hodinu, tradičně se slouží každý den pro nově došlé poutníky. Projdu směsicí silných a protichůdných pocitů, bere mě únava, mám hlad, pak jsem dojata, když zpíváme pod vedením paní pěvkyně s nádherným hlasem, v krásné atmosféře pospolitosti a usmíření. Když se jmenují státy poutníků, kteří dnes dorazili (i proto je dobré jít do kanceláře pro Compostelu), a slyším název své země, stáhne se mi krk. A cítím i hrdost.
Pak si zase stoupáme a sedáme, stoupáme – hele, nechte mě sedět, fakt mě bolí nohy. Závěr je pro mě najednou obrovsky silný, řeknu to na sebe – je mi do breku, myslím na rodiče, svého syna, bráchu…a vůbec všechny. Mše končí a tvoří se řada na hostie. Váhám, já nepokřtěnec jsem tohle nikdy nezkusila, i když jsem u nás v kostele měla několikrát možnost. Vždy mě něco brzdilo, nejsem v žádné církvi a vlastně neznám přesně všechny ty postupy a obřady… Ty vole, tak se zvedni, ne asi – kdy jindy když ne teď. Tady a teď. Tož, tak nějak jsem se přesvědčila a zařadila se mezi ostatní.
Po skončení se chvíli ještě katedrálou procházím, nechce se mi hned ven, jsem tak trochu mimo, trochu dost.Večeře – tortilla ala vaječná omeleta s chřestem a malé pivo a jdu na ubytovnu. Spánek se ale koná jen částečně, zažiju tu nejhorší noc z celého Camina . Postel se houpe, i když jen někdo prochází místností a to je dost často. Na rozdíl od ubytoven na trase tady se na noční klid a uzavření domu nehraje. Je jasné, že tohle albergue zdaleka není jen pro poutníky, jsou tu i mladí, kteří se zřejmě přišli povyrazit. O půlnoci někomu hraje mobil, později se ozývají rány a křik. Na šachtu s nima. :-) Pak už snad spím.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. Část 6. - závěrečná
Kapitola VIII. Požár a Ptakopysk záchrance. Opět se vzbudili do krásného a slunečného rána. Někteří se spokojeně protahovali a s úsměvem vítali nový den. Na Mecháčkovi 2 bylo ale jasně vidět, že se neprobudil do dobré nálady.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi . Část 5.
"Vodní hrátky Kapitola VII. „Tak tady jsou,“ ozval se tenký, pronikavý hlásek. Překvapeně se rozhlédli a až teď si všimli modrozelené vážky, která nad nimi kroužila.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi . Část 4.
Kapitola VI. STROM záchrance. Sluníčko zašimralo spáče v obličeji, několik ptáků začalo radostně vyzpěvovat a vítat nový den, za nedalekým křovím se mihlo cosi modrooranžového.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. Část 3. Kapitola V.
U jezírka. „Brum, brum, brum, máme velký dům.“, spokojeně si začal prozpěvovat Mecháček 2 a zároveň vesele poskakoval. Ostatní se přidali a v dobré náladě šli dál. Víla chvílemi též hopsala a chvílemi se vznášela.
Radomila Antošová
Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. část 2.
Kapitola IV. Setkání průzkumnické výpravy s Vílou a Ptakopyskem. „Tož, to je betelné kocór“, s obdivem zvolal Mecháček 1. „Betelné có, kdo hele?“, nechápavě se zeptal Moula.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Podmínky míru musí určit Ukrajina, říká ministryně obrany Černochová
Premium Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) o sbírce na munici pro Ukrajinu, komunikaci náčelníka...
Vědmy jdou do akce. Mladé dronařky tvrdě cvičí a chystají se na Rusy
Premium Ukrajina (od zpravodajů iDNES.cz) Válka na Ukrajině je v nemalé míře válkou dronů a technologií. Ukrajina, ale i Rusko je vyvíjejí,...
Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé
Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Prodej rodinného domu, 170 m2, Byšice, ul. Komenského
Komenského, Byšice, okres Mělník
3 900 000 Kč
- Počet článků 37
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 531x
Mé běžecké motto, ke kterému jsem se proběhala:
Běh je očistný.
A chodecké, ke kterému jsem se prochodila:
Chůze je osvobozující.