Camino – Den 16.- Příchod do Santiaga a zoufalé hledání noclehu.

Pedrozo – Santiago de Compostela. 25.6. Den začnu skromnou snídaní – voda a musli tyčinka. V kuchyňském koutku je jen mikrovlnka a vzhledem k včerejšímu svátku nemám nové zásoby.

Trasa Camina vede ale městem, máme na výběr z několika snídaňových kaváren – barů. Vybírám dobře, větší a příjemně až noblesně zařízený kavárenský bar s hezkou nabídkou. Dám si pořádný toast se sýrem (fakt  chleba – žádná nadýchaná „žemle“ ) , kávu s mlékem a hned se líp vyráží.

Jdu kousek cesty s jedním z kanadských bratrů, je to ten, který jde Camino podruhé. Fajně se s ním povídá, kromě jiného i o Santiagu. Trochu mě varuje – ano, staré centrum a katedrála jsou nádherné, ale prý je všude plno turistů a samozřejmě stánkařů apod, no prostě cirkus. A dnes je sobota, navíc ve Španělsku už začaly prázdniny, dá se čekat rušno.

Pak se loučíme, čeká na své sourozence, kteří jdou pomaleji někde za námi. Pokračuji sama a užívám si hezkou cestu, je hodně přírodní a zvlněná. Potkávám hodně lidí, ale nikoho ze svých známých. Jde se mi docela dobře, mám ale asi nějaké zvláštní mezitempo, jiného bubeníka, někteří z mých nových přátel jsou za mnou a další přede mnou, hm, docela symbolické. Otepluje se, máme opět španělské azuro, dělám dvě kratší pauzy.

Přicházím na předměstí – okraj vytouženého Santiaga. Dám se do řeči s chlapíkem přibližně v mém věku. Angličan – tedy vlastně z Walesu (hlavou mi blikne vzpomínka na dovolenou v Rhodosu, před 2 lety. Se synem jsme si na výletě zašli na oběd do malé taverny na střeše domku a vedle u stolu seděla mladá dvojice. Řecký číšník se jich ptal: „Are you English?“ – „No, no, we are Welsh.“) Tak tedy do Santiaga přicházím s Welšanem Chrisem, poprvé na Caminu si při konverzaci s někým ze země, kde je jako hlavní řeč angličtina, musím dávat více pozor a soustředit se. Jeho výslovnost je pro mě náročnější a potvrzuje se mi to, co jsem svým studentům často říkala – že není pravda, že americká angličtina je na porozumění obtížnější. Je prostě hodně druhů angličtin a taky záleží, jak kdo mluví. Zve mě na třetinkové pivo – tomu se nedá odolat. Sedneme si na chvíli ven ke stolku a pozorujeme a zdravíme další procházející poutníky. Pohoda, klídek a pivečko, kam spěchat, což. Kromě jiného probereme  i našeho E.Zátopka. Nadšeně o něm začal mluvit, zná jeho úspěchy a výkony. Překvapím ho informací o paní Daně Zátopkové – vůbec netušil, že byla tak výborná oštěpařka. A navíc na mě překvapeně hledí, když mu vyprávím o běhu, který se koná každé září na počest E. Zátopka (z Kopřivnice do Rožnova, malinko delší půlmaraton), běžela jsem před 3 roky a paní Dana běh odstartovala.

Je čas jít a dojít do centra. A jsme tu, Santiago de Compostela a krásné centrum, se starými uličkami a spoustou turistů, trochu jako v Praze. Je kolem 13h, počasí je teď docela fajn, většinou pod mrakem. Potkáme kanadské bráchy a doporučují nám hotel- penzion hned vedle katedrály, ceny jsou prý do 25e. Jdeme dovnitř, vše vypadá krásně, je ale plno. Jdeme zpět, ptám se na místo, kde se vyřizuje ten glejt – diplom, Compostela a Chris se se mnou najednou loučí, jde si prý najít ubytování. Je v Santiagu podruhé a po Compostele netouží. Ok, ok, mám z toho divný pocit – nevím, jestli jsem něčemu špatně nerozuměla, nevím a jsem zase sama, což jsem v Santiagu vůbec nechtěla. Sama v davech a v neznámém městě – nic příjemného.

Dělám zásadní chybu – místo toho, abych si nejdříve našla nocleh, hledám ten úřad na certifikáty. Pomůžou mi dva mladí a navigují mě a pak ještě jednoho Australana. Dorazíme tam společně, v baráku je dlouhá fronta, no jak někde na úřadě. Domluvíme se na spolupráci a střídáme se v čekání – jeden stojí a jeden sedí, je to pořádná pakárna, po celé té štrece tu přešlapovat ve frontě. Ale dostanu krásnou Compostelu s ilustracemi jak ze středověku a mým jménem a vím, že jestli tu půjdu někdy znovu (a to bych ráda), tak si už tenhle proces odpustím. Jedna Compostela stačí.

Jdu ven a začne kolotoč. Zestručním to – celý půlden strávím pochodováním v centru města vyhřátého slunkem, plným lidí a rámusu. A nedaří se, jak by mě tu někdo pohlavkoval. Obíhám místní hotýlky a penziony – buď je plno anebo hodně draho. Soukromé ubytování, které mi občas někdo nabídne, se pohybuje od 35e nahoru. Byznys a cirkus. Jsem uťapaná a začínám být zoufalá, tak půjdu asi do parku, nebo co? Jdu do infocentra a jejich hezký typ – albergue – už je též plný, poslední místo se obsadilo akorát přede mnou. Další chybu dělám tím, že si nedám pauzu a jak umanutá pokračuju v hledání, ještě jedno albergue přes infocentrum –plno, prý byly rezervace předem. Tak pod most, nebo do kostela? Nakonec mi poradí ochotný klučina v občerstvení u parku, hezky mi vysvětlí cestu. Je to kousek od starého centra, najdu na první pokus a …plno. Ochotný personál ale kamsi volá a prý mají ještě volno v ubytovně nedaleko, „klušu“ tam a jo – mám postel nahoře za 17e!! – Dole by byla za 25 – stejná cena jako v tom krásném hotýlku za pokojík. Byznys je byznys. Klasická palandárna. Beru! Už nikam nejdu. V přízemí je docela hezké sezení a kuchyň, k tomu malá zahrádka. A za 3e můžu mít snídani, tak jo. Zítra je neděle a bude zase vše zavřeno.

Sprcha, nachystám spaní a hned vyrazím zas zpět do starých uliček a hlavně do katedrály, kde je večerní mše pro poutníky. Po těch dnešních 20km na trase a odhadem 8-10km ve městě se dopajdám do skvostné katedrály bez večeře, jako správný poutník kajícník se zhroutím na lavici s vděčným pocitem - děkuju, že můžu sedět. Celá mše trvá skoro hodinu, tradičně se slouží každý den pro nově došlé poutníky. Projdu směsicí silných a protichůdných pocitů, bere mě únava, mám hlad, pak jsem dojata, když zpíváme pod vedením paní pěvkyně s nádherným hlasem, v krásné atmosféře pospolitosti a usmíření. Když se jmenují státy poutníků, kteří dnes dorazili (i proto je dobré jít do kanceláře pro Compostelu), a slyším název své země, stáhne se mi krk. A cítím i hrdost.

Pak si zase stoupáme a sedáme, stoupáme – hele, nechte mě sedět, fakt mě bolí nohy. Závěr je pro mě najednou obrovsky silný, řeknu to na sebe – je mi do breku, myslím na rodiče, svého syna, bráchu…a vůbec všechny. Mše končí  a tvoří se řada na hostie. Váhám, já nepokřtěnec jsem tohle nikdy nezkusila, i když jsem u nás v kostele měla několikrát možnost. Vždy mě něco brzdilo, nejsem v žádné církvi a vlastně neznám přesně všechny ty postupy a obřady… Ty vole, tak se zvedni, ne asi – kdy jindy když ne teď. Tady a teď. Tož, tak nějak jsem se přesvědčila a zařadila se mezi ostatní.

Po skončení se chvíli ještě katedrálou procházím, nechce se mi hned ven, jsem tak trochu mimo, trochu dost.Večeře – tortilla ala vaječná omeleta s chřestem a malé pivo a jdu na ubytovnu. Spánek se ale koná jen částečně, zažiju tu nejhorší noc z celého Camina . Postel se houpe, i když jen někdo prochází místností a to je dost často. Na rozdíl od ubytoven na trase tady se na noční klid a uzavření domu nehraje. Je jasné, že tohle albergue zdaleka není jen pro poutníky, jsou tu i mladí, kteří se zřejmě přišli povyrazit. O půlnoci někomu hraje mobil, později se ozývají rány a křik. Na šachtu s nima. :-)  Pak už snad spím.