Camino – Den 14. – Sobrado – Arzúa. Muzika je fajn doping.

23.6. Vstávám těsně po 6.h, věci mám částečně sbalené, tradičně se ale probírám pomalu. Vyjdu na nádvoří, ještě je šero a nejde skoro rozeznat oblohu, zataženo. Beru si vodu a jako velká část poutníků dnes nesnídám.

 Mám na cestu čoko musli tyčinky a pomeranč, koupené včera. Odcházím po 7.h – nejdříve z celého Camina. Když projdu nádvořím, klášter se se mnou loučí razantním vyzváněním – tož to musí probudit i ty největší spáče. A já se loučím  se svými starými botami, nechávám je v požehnaném místě.

Procházím náměstíčko – a hele, jedna kavárna je už otevřena a je tu pár prvních poutníků. Neodolám a jdu na dobré preso, k tomu si dám svou tyčinku a později za chůze  i ten pomeranč. Vyjdu ven z města a dnešní den je celý na asfaltu, dost fádní cesta, sem tam zpestřena smradem hnoje a z kravínů. Jdu ve svých rezervních sandálech, občas zkusím ty své nové kecky a oboje mi přijde zoufalé, no, možná po rukou by to bylo lepší. Většinou  sama, jen občas se s někým pozdravím, kousek cesty jdu se starším Angličanem. Ten mi povypráví, jak měl zničené nohy z puchýřů. Odletěl zpět do Anglie, dopřál nohám léčbu, za pár dní se vrátil a pokračuje dál. Zavzpomínám na nedávnou diskuzi s francouzskými bráchy a moravským Martinem. Byla to diskuze filozofická o puchýřích - Martin a starší z francouzské dvojice- oba na Caminu trpěli, zatímco jejich parťáci byli v pohodě a ani jeden puchjeř! Svět je nespravedlivej, s úsměvem jsme to tehdy u vínečka rozebírali. Na někoho se ty potvory puchýřové lepí a jiný životem anebo Caminem pochoduje a proplouvá bezbolestně, aspoň tedy navenek.

Dnes chci dělat častější pauzy, ať se unavené a puchýřové nohy trochu vzpamatují, jenže … ono většinou není kde. Převažují úseky ve stylu – silnice, příkop, roští, dráty. V jednom místě je hned u cesty betonový plácek, sednu si na svačinku – jak trosečník na ostrůvku. V momentě se objeví několik poutníků a hned se ptají: „Do you need help? Are you ok?“ – OK, ok, kluci jedině že byste mě vzali na záda anebo přijeli s trakařem. Ne, jen si tu  tak sedím a svačím, relax.

Dnes to chce doping, muzikuuu. Nemůžu najít sluchátka, že bych je ztratila? Tak nic, nechám mobil v kapse a poslouchám nahlas bez sluchátek, stejně už jdu zase sólo. Zrovna, když hraje krásná a pomalá skladba s panovou flétnou z filmu Kill Bill (Tarantino si muziku umí vybrat), procházím kolem několika domků. Venku stojí pár lidí, vypadá to, že se chystají na veselku. Zdravíme se, hezky se na mě usmívají, trefila jsem se do noty. (Asi netuší, o čem ten film je.) Mám lepší náladu, dobrá hudba mě vždy probere. V momentě, kdy poslouchám mou oblíbenou Ninu Simone, projde kolem mě černoška, už se tu fakt ničemu nedivím.

Arzúa – sláva, jsem tu. Dnešních 20km mám za sebou. Jsem v městečku, kde se spojuje „má“ Severní cesta s tou známější a podstatně frekventovanější Francouzskou. Chvíli se tradičně motám a pak dojdu k novějšímu a menšímu albergue, zatím jsme tu jen tři a cena je 10e. Moc se nerozmýšlím, nechce se mi hledat něco jiného a je jasné, že tady bude všude plno poutníků. Pokoj je docela příjemný, později se naplní, je tu fajn zázemí. Po sprše ošetřím nohy- ťapky, dopřeju jim vše, co jsem jim slíbila, včetně promazání a menší masáže. Potřebuju nakoupit zásoby, takže hurá do ulic. Venku je rušno, je tu spousta barů a lidí, najdu větší obchod – sámošku (tedy supermarket) a je zavřeno. No jasně, je po 16h a tedy ještě čas siesty. Otevírá se v 17h.

Mám hlad a unavené, bolavé nohy. Sednu si venku v baru naproti a dám si dobré domácí hranolky, k tomu skvělé malé pivo. Nevadí mi randál z aut, už mi nevadí vůbec nic. Pak nakoupím potravu, včetně výborných třešní a jdu zpět na ubytovnu. V kuchyňce je skoro prázdno, nachystám si zeleninový salát, sýr a dopřeju si i televizi. Televizi, kterou doma nemám už přes dva roky. Vegetím a sleduju bezva přenos volejbalu – beach – hrají naše holky a Španělky. Večer se chvíli ještě projdu a pak si v kuchyni povídám se sympatickou  Italkou, obě jsme vybraly z ledničky všechen led. Žádné mojito, nebo cuba libre, nic takového. Ledujeme nohy. Nějak nevím, co zítra – jak vlastně půjdu.